Emma Jane Austen

25. kapitola

Emmino velice příznivé mínění o Franku Chuchillovi bylo hned nazítří podrobeno zkoušce: doslechla se, že se rozjel do Londýna jen proto, aby se dal ostříhat. Ztřeštěný nápad jako by ho posedl hned u snídaně; zavolal si dvoukolku, a s úmyslem vrátit se k večeři vyrazil zřejmě za žádným naléhavějším cílem než  navštívit holiče. Není to samozřejmě žádný zločin, procestovat dvakrát šestnáct mil za takovým účelem, ale zároveň je na tom něco  tak ztřeštěného a nesmyslného, že se jí to vůbec nezamlouvalo. Nemohla to sladit s rozumnou cílevědomostí, umírněnou šetrností, na ani s nesobeckou dobrodružností, které mu ještě včera byla hotova přiznat. Marnivost, výstřednost, touha po změně, neklidná povaha, která musí stále něco podnikat, ať dobrého, ať špatného; lhostejnost vůči tomu, co je milé jeho otci a paní Westonové, a jak  počínání zapůpobí na ostatní - všem těmto výtkám se vystavil. Jeho otec prohláil, že je o hejsek a považoval celou příhodu za povedený žert; ale že se to nezamlouvá paní Westonové, bylo zřejmé, neboť to v řeči  přešla co nejrychleji a pouze k tomu podotkla že "všichni mladí lidé mívají občas osobité nápady." S touto malou výhradou však zapůsobil na její přítelkyni v průběhu návštěvy jen příznivě, seznala Emma. Paní Westonová velice ochotně vykládala, jak pozorného a příjemného společníka v něm našla, a kolik chvályhodných rysů se projevilo v jeho povaze. Zdálo se, že je mu vlastní bezelstná upřímnost - a rozhodně veselá mysl a temperament; nesetkala se u něho s žádnými odsouzení hodnými názory a strýci s vřelou náklonností a rád - tvrdil, že by to byl nejlepší člověk na světě, kdyby mu do toho nikdo nemluvil; k tetičce ho sice žádné takové city nepoutaly, uznával však vděčně, jak je k němu laskavá, a zřejmě si umínil mluvit o ní vždy uctivě. Tohle všechno znělo velice slibně, a nebýt nešťastného rozmaru dát se ostříhat, nic by nenasvědčovalo tomu, že je nehoden vzácné cti, již mu ve své fantazii přiřkla,totiž být pokud ne vysloveně do ní zamilovaný, tedy tomu aspoň nebezpečně blízko, takže ho zachraňuje pouze její vlastní lhostejnost- (neboť ona setrvávala v odhodlání neprovdat se) - zkrátka a dobře té cti, že jí ho všichni společní  známí vybrali za ženicha.

K celkovému dojmu přihodil pan Weston o své újmě ještě další příznivou okolnost, která nutně měla svou váhu. Frank ji nesmírně obdivuje, prozradil jí důvěrně - je okouzlen její krásou a roztomilostí; že toho tolik mluvilo v jeho prospěch, usoudila, že k němu nesmí být příliš nemilosrdná. Jak pravila paní Westonová, "všichni mladí mávají občas osobité nápady". Jen jeden člověk mezi Frankovými novými známými v Surrey nebyl tak shovívavě naladěn. S touto výjimkou převládla ve farnosti donwellské a highburské obecně podivuhodná svobodomyslnost; u takového pohledného mladíka každý velkoryse přehlížel drobné výstřelky -  zvlášť když se pořád tak usmíval a krásně klaněl; avšak jeden mezi nimi se nedal obměkčit a nevzdal se kritického ducha kvůli nějakým poklonám a úsměvům - pan Knightley. Dozvěděl se o zmíněné příhodě v Hartfieldu a zprvu na to nic neřekl; ale Emma zaslechla hned vzápětí, jak zahučel sám pro sebe za novinkami, které držel v ruce: "Hm! Přesně ten povrchní frajírek, jak jsem předpokládala." Užuž se chtěla ohradit, ale ulevil vlastnímu rozhořčení, ne aby ji popouzel, a tak to přešla mlčky.

Třebaže na jednu stranu nepřinesli dobré zprávy, na druhou jí byla návštěva manželů Westonových ten den zvlášť vítaná. Zatímco byli v Hartfieldu, vyvstala nesnáz, o níž se s nimi chtěla poradit, a navíc měla štěstí, že se jí dostalo přesně té rady, kterou chtěla slyšet. Stalo se toto: V Highbury žila už řadu let rodina Coleových a byli to velice slušný lidé - vlídní, velkomyslní a taktní; ovšem zase neměli žádný původ, pan Cole se zabýval obchodem, a tudíž nepatřil zcela jednoznačně mezi lepší lidi. Když se přistěhovali do obce, žili zprvu v ústraní, jak odpovídalo jejich příjmům, pěstovali jen skromné společenské styky, a ty ještě způsobem, co nejšetrnějším; ale za posledních pár let si značně pomohli - podnik ve městě pěkně vynášel a vůbec se na ně usmálo štěstí. S bohatstvím vzrostly i jejich nároky: zatoužili po věší rezidenci i po rušnějším společenském životě. Přístavbou si rozšířili dům, rozmnožili počet služebnictva i vydání všeho  druhu, a v současné době se co do jmění a životního stylu mohli rovnat každému, s výjimkou hartfieldského panstva. Společenská povaha Coleových a jejich nová jídelna napovídaly předem, že budou pořádat večírky: několik takových sešlostí, kdy mezi hosty převažovali neženatí pánové, se už také konalo. Emma ani nepředpokládala, že by si troufli poslat pozvání nejpřednějším starousedlíkům- na Donwell, na Hartfield nebo na Randalls. Ona aspoň by za žádných okolností nebyla svolná, ani kdyby to zkusili; litovala jen, že při všeobecně známých zvyklostech tatíčkových by její odmítnutí nevyznělo tak pádně, jak by si přála. Coleovi jsou svým způsobem jistě vážení lidé, Ale potřebují pochopit, že není na nich, aby určovali, za jakých okolností je budou přední rodiny navštěvovat. Obávala se však, že tuto lekci jim udělí pouze ona sama; neskládala velké naděje v pana Knightleyho a už vůbec žádné pana Westona. Jenomže se rozhodla, jak přijme opovážlivost Coleových, řadu týdnů předem, a když k ní došlo, zastihla jí urážka ve zcela odlišném rozpoložení. Na Donwell i do Randallsu došly pozvánky, avšak ona s otcem žádnou nedostali; a vysvětlení paní Westonové: "Zřejmě by si to vůči vám nedovolili, vědí, že nevečeříte mimo dům," ji plně neuspokojilo. byla by ráda měla možnost odmítnout, a když si pak opakovaně představovala, jaká společnost se tam shromáždí, a že to budou právě lidé jí nejmilejší, začala váhat, jestli by snad přece jen nepodlehla pokušení a  pozvánku nepřijala. Harriet bude přítomna, i dámy Batesový. Přišla na to řeč, když chodili včera po Highbury, a Frank Churchill z té duše litoval, že tam nepřijde. Nebude se na večírku nakonec i tančit? vznesl otázku. Pouhá taková možnost ji značně podráždila; a že je jí souzeno vznešené osamocení, byli i za předpokladu, že byla opomenuta z důvodů pro ni lichotivých, jen ubohou útěchou.