Emma Jane Austen

9. kapitola

Pan Knightley ji sice zahrnul výčitkami, ale vlastní svědomí Emmu žádnými výčitkami netrápilo.

Zlobil se na ni tak, že se v Hartfieldu neukázal mnohem déle než jindy; a když se opět setkali,

seznala podle jeho vážného pohledu, že jí ještě neodpustil. Mrzelo ji to, ale kát se nemohla. Naopak:

všechny její záměry a manévrování se jevily víc než oprávněné ve světle událostí několika příštích

dní. Portrét, jenž mu byl svěřen, odevzdal pan Elton elegantně zarámovaný krátce po svém návratu;

teď visel nad krbovou římsou v hlavním salonu a on vstával, chodil se na něj dívat a vzdechy

provázel obdivné nedořečené věty, přesně jak se patřilo; a pokud šlo o Harriet, její pocity a dojmy

se viditelně utvářely v pouto tak pevné a trvalé, jak při jejím mládí a osobitém rozoumku bylo

možné. Emma brzy dospěla k uspokojujícímu závěru, že na pana Martina už nevzpomíná, leda když

ho porovnává s panem Eltonem, a z toho pak posledně jmenovaný pán vychází neskonale lépe.

Emmin záměr, rozšířit duševní obzory mladinké přítelkyně pilnou četbou a debatami, vyústil zatím

jen k několika prvním kapitolám a odhodlání pokračovat zítra. Přišlo jí mnohem lehčí klábosit než

se vzdělávat, mnohem příjemnější popustit uzdu fantazii a kreslit si Harrietiny životní vyhlídky, než

namáhavě usměrňovat její chápání a bystřit jí rozum na střízlivých faktech; a jediná literární

činnost, jíž se Harriet v současné chvíli věnovala, jediný duševní majetek, jímž se zásobila pro

podzim života, pozůstával z toho, že si sbírala a přepisovala všemožné hádanky, jak jen se jí

podařilo někde některou objevit, do tenkého kvartového památníčku, jejž jí přítelkyně vyrobila a

vyzdobila tajnými symboly a ornamenty. V naší době, která přeje literatuře, nejsou podobné --i

velice rozsáhlé --sbírky žádnou zvláštností. Slečna učitelka Nashová, pravá ruka paní Goddardové,

si jich vypsala nejméně tři sta a Harriet, inspirovaná vlastně od ní, doufala, že s pomocí slečny

Emmy jich nashromáždí ještě mnohem více. Emma přispěla svou vynalézavostí, pamětí a vkusem, a

jelikož Harriet měla velice úhledný rukopis, vypadalo to, že výsledek předčí všechno očekávání co

do úpravy i do počtu.

Pana Woodhouse zaujala celá ta záležitost téměř stejně jako obě děvčata a často se s velkým úsilím

snažil rozpomenout na něco, co by stálo za zaznamenání. Těch důvtipných hádanek, co jich bývalo

za jeho mladých let --to je divné, že si nemůže žádnou vybavit! Ale snad se mu časem rozbřeskne. A

vždycky skončil u "Kitty, té krásné děvy z ledu". Ani jeho věrný přítel Perry, s nímž problém

prohovořil, si na žádné hádanky k luštění nevzpomněl; pan Woodhouse si však přál, aby Perry byl

na stráži, a vzhledem k tomu, že přišel tolik mezi lidi, usoudil pan Woodhouse, že by z té strany

mohlo něco vzejít. Jeho dcera naopak rozhodně netoužila po tom, aby se na památníčku podílely