Emma Jane Austen

14. kapitola

Při vstupu do salónu Westonových vyvstala pro oba pány nutnost pozměnit výraz: pan Elton musel ztlumit své rozjaření na vhodnou míru, pan John Knightley potlačil své rozladění; pan Elton se musel usmívat méně, pan Knightley více, aby to přiměřeně odpovídalo okolnostem. - Jen Emma se mohla chovat podle své přirozenosti a projevit upřímné potěšení. Přicházela k Westonovým vždycky moc ráda. Pan Weston jí byl zvlášť milý a na celém světě nebylo bytosti, s níž by hovořila tak bez zábran jako s jeho chotí: nikomu nemohla vyprávět o všech drobných záležitostech a událostech, problémech a radostech týkajících se otce a jí s takovou jistotou, že se jí dostane sluchu a sympatií, že se vždy setká se zájmem a pochopením. ať začala v souvislosti s Hartfieldem o čemkoliv, paní Westonová to hluboce prožívala s ni;  a půlhodinka nerušené výměny informací o všech maličkostech, na nichž závisí každodenní spokojenost soukromého života, byla pro ně pro obě důležitým zdrojem potěšení. Takové nepatřilo k přítomné půlhodince; Emmu však potěšil i pouhý pohled na paní Westonovou, její úsměv, dotek, její hlas; rozhodla se, že si nebude příliš lámat hlavu nad podivným chováním pana Eltona ani jakýmkoli jinými nepříjemnými věcmi a že si dosyta užije všeho důkladně na přetřes ten malér s Harrietiným nachlazením. Pan Woodhouse byl pohodlně usazen už dost dlouho, aby stačil vylíčit celý jeho průběh svého a Isabellina přijezdu, podat informaci, že Emma  je vzápětí následuje, a právě vyjádřil své uspokojení nad tím, že se Jamesovi dostává příležitosti navštívit dceru, když se objevili ostatní; a paní Westonová, která se mu dosud bezvýhradně věnovala, se mohla uvolnit a přivítat milovanou Emmu.

Emmin úmysl pustit pana Eltona z hlavy se k její lítosti zhatil: když se všichni rozsadili, zjistila, že ho má po boku. Bylo to velice těžké, zapomenout na jeho podivnou necitelnost vůči Harriet, když neježe sděl vedle ní, ale navíc k ní stále otáčel rozzářený obličej a horlivě ji každou minutu bavil. Namísto aby ho pustila z hlavy, nemohla si pod dojmem jeho chování v duchu nepoložit otázku: "Že by švagr nakonec hádal správně? Je to možné, že tenhle člověk zamýšlí přenést svou náklonnost z Harriet na mne? - Neuvěřitelné a odporné! - Jenomže on se tak staral, aby jí bylo pěkně teploučko, jevil pozoruhodný zájem o jejího otce a tolik obdivoval paní Westonovou, a nakonec se jak vychvalovat její kresby s takovým nadbytečným zápalem a nedostatečným vkusem, že to strašlivě připomínalo zaslepený milenecký cit, a Emma musela vynaložit značné úsilí, aby zachovala zdvořilost. Ve vlastním zájmu ho nemohla příkře odbýt, a také ne kvůli Harriet: doufala, že se všechno ještě v dobré obrátí, a proto k němu byla dokonce vysloveně přívětivá, ale stálo ji to dost námahy: zvlášť když právě ve chvíli, kdy plácání páně Eltonovo vrcholilo ostatní se rozhovořili o něčem, co ji moc zajímalo. Zaslechla dost, aby pochopila, že pan Weston sděluje cosi o svém synovi; zachytila slova "můj synů" a "Frank" několikrát po sobě, a podle dalších útržků vět, které k ní dolehly, si domyslela, že s největší pravděpodobností, oznamuje brzkou návštěvu. Než se jí však podařilo pana Eltona umlčet, stočil se rozhovor jinam a bylo by vypadalo divně, kdyby se pokusila oživit předchozí téma.

Věci se  totiž měly tak, že se přes Emmino odhodlán nikdy se nevdat samo jméno, sama představa pana Franka Churchilla v ní odjakživa probouzely zájem. Častokrát si pomyslela - zvlášť od sňatku jeho otce se slečnou Taylorovou - že kdyby se přece jen odhodlala k manželství, byl by to muž, který by jí nejlépe odpovídal věkově, povahově i společensky. Vzhledem k úzkým vztahům mezi oběma rodinami jako by  předem patřil. Předpokládala, že každý, kdo je zná, o téhle partii už uvažoval. Že o ní uvažují i manželé Westonovi, o tom byla skálopevně přesvědčena; a třebaže se nehodlala dát zviklat ani Frankem Churchillem, ani kýmkoli jiným ve svém odhodlání neopustit dosavadní způsob života, oplývající více výhodami, než by jí mohla poskytnout jakákoli změna, byla na něho moc zvědavá a předem hotova nechat na sebe zapůsobit sympaticky, do jisté míry se i jemu zalíbit, a bylo jí příjemné pomyšlení, že je v duchu přátelé a známí dávají do páru. V takovém rozpoložení ji dvornosti pana Eltona byly víc než kdy jindy proti mysli; utěšovala se však vědomím, že navenek zachovává dokonalou zdvořilost, zatímco v srdci skrývá dokonalé rozladění - a chovala naději, že to upřímnému a srdečnému panu Westonovi nedá, aby se k své zajímavé zprávě znovu nevrátil, než se hosté rozejdou. A nezklamala se: - když se šťastně zbavila pana Eltona a u večeře zaujala místo po boku pana Westona, využil tento pán prvního oddechového času, jejž mu hostitelské povinnosti poskytly, první volné minutky, kdy neporcoval jehněčí, a pravil jí: