Emma Jane Austen

36. kapitola

"Doufám, že budu mít brzy to potěšení, představit vám svého syna," řekl pan Weston. Paní Eltonová nadmíru ochotně pochopila jeho slova jako významný osobní kompliment, a proto se na něho usmála co nejmilostivěji. "Patrně jste už slyšela o jistém Franku Churchillovi, a víte, že přes rozdílné jméno je to můj syn," pokračoval.

"Jistěže! Těším se, a ho poznám. Pan Elton ho určitě velice brzy navštíví a oba dva ho s velkou radostí uvítáme na faře."

"To je od vás milé. Frank to jistě přijme s nesmírným potěšením. Má přijet do Londýna příští týden, ne-li dříve.  Dostali jsme od něho dnes dopis, kde nám to oznamuje. Potkal jsem listonoše dnes ráno na cestě, a když jsem uviděl synův rukopis, otevřel jsem obálku, třebaže nebyla adresována mně, ale paní Westonové. S ním  si totiž dopisuje hlavně ona. Já dostanu dopis jen málokdy." "Tak vy jste klidně otevřel, co patřilo jí! I vy jeden!" (Afektovaný smích.)  "Proti tomu se musím ohradit, pane Westone. - Z toho by se mohl stát vskutku nebezpečný příklad! - Jen probůh nedopusťte, aby se ostatní v obci řídili podle vás! - Kdyby se to mělo stávat i mně, musely bychom se my vdané ženy vzbouřit! - Pane Westone, no to bych byla do vás neřekla!"

"Ba, my muži už jsme takoví darebové. Dejte si na nás dobrý pozor, paní Eltonová. - V tom dopise nám píše - je to jen krátký dopis, psal jej ve spěchu, jen aby nám podal zprávu - píše nám, že všichni bezodkladně odcestují do Londýna - kvůli paní Churchillové - celou zimu jí nebylo dobře, a teď usoudila, že je pro ni v Escombu příliš chladno - a rak nebudou na nic čekat a všichni odjedou na jih."

"To znamená z Yorkshiru, že? Enscombe je přece v Yorkshiru?" "Ano, mají to do Londýna asi 190 mil. Je to dost dlouhá cesta." "Ano, to bych řekla, velice dlouhá. O pětašedesát mil delší než u Javornice do Londýna. Ale co znamená vzdálenost pro zámožné lidi? Nevěřil byste, pane Westone, jak můj švagr pan Suckling poletuje sem a tam. Budete se divit, ale jedinou jeli s panem Braggem dvakrát do týdne čtyřspřežím do Londýna, tam i zpátky."

"Nejhorší na té vzdálenosti z Enscombu je to," pravil pan Weston, "že paní Churchillová, jak jsme vyrozuměli, celý týden nebyla s to vstát z pohovky. Je prý tak slabá, psal Frank v posledním dopise, že ji musí se strýcem oba podpírat, když chce zajít do skleníku! To by nasvědčovalo, že je hodně zesláblá -  teď se jí ale zmocnila taková netrpělivost, aby užuž byli v Londýně, že hodlá na cestě jen dvakrát přenocovat. - Aspoň takhle to píše Frank. Jemné dámy mívají namouduši neuvěřitelně podivuhodné tělesné konstituce, paní Eltonová. To musíte uznat."

"Ne, kdepak, neuznám nic. Já vždycky straním vlastníku pohlaví. Od toho mne nic neodvrátí. Upozorňuji vás na to předem. - V tomto bodě u mne narazíte na odhodlaný odpor. Vždycky budu hájit ženy - a kdybyste věděl, co si Selina myslí o přenocování v hostinci, ujišťuji vás, že byste se nedivil paní Churchillové, když raději podstoupí neuvěřitelnou štrapáci, jen aby se tomu vyhnula. Selina říkává, že z toho má přímo hrůzu - a já bych řekla, že jsem se její náročností trochu nakazila. Bere si s sebou na cestu vždycky vlastní povlečení na postele, což je moudré a prozíravé opatření. Nedělá to paní Churchillová také tak?"

"Můžete se spolehnout, že paní Churchillová dělá všechno, co kdy udělala kterákoli jiná nóbl dáma. Paní Churchillová by se nedala zastínit žádnou dámu, pokud jde o-" Paní Eltonová mu překotně vpadla do řeči:

"Nesmíte mi špatně rozumět, pane Westone. Selina není žádná nóbl dáma, to se spolehněte. To byste si o ní vytvořil falešnou představu." "Že není? To pak nemůže být měřítkem pro paní Churchillovou, protože to je ta nejnóblejší dáma, jakou jsem kdy zřel."