Emma Jane Austen

32. kapitola

Paní Eltonová se poprvé ukázala v kostele; a přestože je možno zbožnou mysl z modliteb vytrhnout, zvědavost neuspokojí pohled na novomanželku v kostelní lavici, a tak museli už na zdvořilostní návštěvy odložit rozhodnutí, zda je to opravdu moc krásná paní nebo jenom hezká či zda hezká zrovna není. Emma, vedena ani ne tak zvědavostí jako hrdostí a společenskou nutností, si umínila,že rozhodně nebude poslední, kdo půjde mladou paní přivítat; a Harriet chtěla vzít s sebou aby to nejhorší měly pokud možno brzy za sebou. Sotva znovu vstoupila do onoho domu, sotva se ocitla v pokoji, kam si před třemi měsíci pošetilou lstí vynutila přístup, aby si zavázala botu, vyvstaly vzpomínky a vzápětí za nimi samozřejmě tisíce trapných představ. Jeho komplimenty, šarády, hrozné omyly; nebylo naděje, že nebohá Harriet neprožívá totéž; chovala se však velmi dobře, jen trochu zbledla a nemluvila. Návštěva ovšem trvala jen krátce; provázena tolika rozpaky a vedlejšími úvahami uběhla tak rychle, že si Emma vědomě nechtěla utvořit o dámě názor ani ho vyjádřit jinak než nicneříkajícími poznámkami, jako že je "elegantně oblečená a velmi příjemná". Ve skutečnosti se jí paní Eltonová nelíbila. Nechtěla honem kritizovat, ale tušila, že nemá žádné vystupování - sebevědomá je, to ano, ne však kultivovaná. Byla si téměř jista, že na mladou ženu a novomanželku v cizím prostředí je až příliš průbojná. Postavu měla pěknou, tvář nepostrádala půvabu, ale jejím rysům, hlasu i způsobům chyběla oduševnělost. Emma si aspoň myslela, že to budoucnost prokáže.

Pokud jde o pana Eltona, ten se choval, jako by nevěděl - ale ne, nechtěla lehkovážně vtipkovat na jeho účet. Posvatební návštěvy, to je za každých okolností záležitost prekérní, a novomanžel musí mít velkou dávku společenské uhlazenosti, aby se své úlohy dobře zhostil. Novomanželka je na tom lépe: má záštitu v elegantní toaletě a rozpaky se pro ni sluší, zatímco muž nemá jiné opory než vlastní zdravý rozum; a uvážila-li Emma, v jaké zvlášť neblahé situaci se ocitl pan Elton, když sedí v pokoji zároveň s dámou, s níž se oženil, s dámou, s níž se chtěl oženit, a s dámou, s níž ho chtěli oženit, musela mu přiznat právo netvářit se zrovna moudře a předstírat afektovaně právě tolik sebejistoty, kolik mu jí ve skutečnosti chybělo.

"Tak co, slečno Emo?" prohodila Harriet, když vyšly z domu a od přítelkyně se zahájení nedočkala, "tak co, slečno Emmo," (s lehkým povzdechem), "co o ní soudíte?" V Emmině odpovědi zazněla váhavost.

"Ale ano - jistě - velice příjemná mladá paní."

"Mně se zdá krásná, moc krásná."

"Také dobře oblečená. To byl  mimořádně elegantní toaleta."

"Vůbec mne neudivuje, že se do ní zamiloval."

"Ne - na tom skutečně není nic udivujícího. Pekné věno. Namanula se mu do cest." 

"Troufala bych si tvrdit," povzdechla si znovu Harriet, "že ho zbožňuje."

"I to je možné, ale každému muži není dáno, aby se oženil s tou, která ho miluje nejupřímněji. Možná že slečna Hawkinsonová toužila po vlastní domácnosti a tohle považovala za nejlepší šanci, jaká se jí patrně naskytne."

"Ano," odvětila Harriet s důrazem, "a právem, protože nic lepšího by jí nikdo ani nabídnout nemohl. Přeju jim z celého srdce, aby byli šťastni. A teď už mi, slečno Emmo, nebude vadit, když se s nimi znovu setkám. On zůstává stále skvělý. - Ale že je ženatý, tak to je něco docela jiného, to víte. Ne, slečno Emmo, už se nemusíte bát, dokážu sedět a obdivovat ho nejsem přitom nešťastná. Vím, že se nezahodil, a to je mi velkou útěchou. O na dělá dojem obdivuhodné mladé paní, a takovou si zasluhoval. Šťastná bytost! Říká jí Augusto. To je krásné!"