Emma Jane Austen

3. kapitola

Pan Woodhouse měl svým způsobem společnost docela rád. Upřímně ho těšilo, když ho známí

přicházeli navštívit, a řada okolností, včetně toho, že žil v Hartfieldu už tak dlouho, že měl dobré

srdce, byl zámožný a vlastnil pěkný dům i pěknou dceru, společně přispívaly k tomu, že si mohl

pozvat kohokoliv z kroužku nejbližších přátel, kdy se mu zlíbilo. S rodinami mimo tento okruh se

příliš nestýkal; měl hrůzu ze zábavy, která by se protáhla do pozdních hodin, i z hlučných večerních

hostin, a proto se mohl přátelit pouze s těmi, kdo byli ochotni přizpůsobit se jeho zvyklostem.

Naštěstí pro něho se v Highbury, do jehož farnosti patřilo panství Randalls, a na Donwellu, sídle

pana Knightleyho v sousedním hrabství, mnozí tací našli. Emma ho dost často přiměla, aby někoho

z vyvolených šťastlivců pozval na oběd, ale on sám měl nejraději, když se u nich sešla společnost

večer, a pokud neusoudil, že je na návštěvy příliš indisponován, neuplynul snad večer, aby mu

Emma nedokázala dát dohromady partičku karet.

Upřímné dlouholeté přátelství k nim přivádělo Westonovy a pana Knightleyho; u pana Eltona,

mladého muže, jenž v rozporu se svými sklony žil sám, nehrozilo nebezpečí, že by odmítl lákavou

výměnu své samoty za společnost v krásném salónu pana Woodhouse a úsměvy jeho půvabné

dcery.

Poté následovala druhá sestava; a tu z hostů nejochotněji přijímajících pozvání sluší jmenovat paní

Batesovou s dcerou a paní Goddardovou, tři dámy, které byly skoro vždy k službám, když přišlo

pozvání z Hartfieldu, a které James přivážel a odvážel tak často, že to pan Woodhouse už

nepovažoval za štrapáci ani pro něho, ani pro koně. Kdyby se jim bývala taková služba prokazovala

jednou do roka, byl by pan Woodhouse kolem toho jistě spustil velké lamentace.

Paní Batesová, vdova po někdejším highburském vikáři, byla velice stará dáma, kterou na světě už

netěšilo skorem nic krom šálku čaje a partičky karet. Žila tiše a skromňoučce se svou neprovdanou

dcerou a každý s ní jednal tak ohleduplně a uctivě, jak to vůči bezbranným starým dámám v

stísněných poměrech bývá pravidlem. Její dcera se těšila mezi sousedy mimořádné oblibě, navzdory

skutečnosti, že nebyla ani mladá, ani hezká, ani bohatá, ani vdaná. Slečna Batesová měla nejhorší

předpoklady na světě k tomu, aby si naklonila obecné mínění; nemohla spoléhat na duševní

převahu, aby se prosadila, nebo aspoň ty, jimž by nebyla sympatická, zastrašila natolik, aby vůči ní

zachovávali zdání zdvořilosti. V životě jí nebylo dáno chlubit se krásou ani vtipem. Za mlada ji

nepotkalo nic pozoruhodného, léta zralosti věnovala péči o chřadnoucí matku a úsilí hospodařit co

nejšetrněji s malým příjmem. A přece to byla šťastná žena a nikdo o ní neřekl křivého slůvka. Ten