Emma Jane Austen

40. kapitola

Pár dní po zmíněném dobrodružství přišla Harriet k Emmě na návštěvu: držela v ruce jakýsi balíček, a když se usadila, začala po krátkém zaváhání takto:

"Slečno Emmo - jestli máte čas - chtěla bych vám něco povědět - vlastně jako k něčemu se přiznat - a víte, pak už to budu mít za sebou."

Emma, dost tím udivená, ji vybídla, ať jen mluví. Harriet se tvářila vážně; její výraz stejně jako její slova dávala tušit, že půjde o něco mimořádného. "Považuji to za svou povinnost a je to i mé upřímné přání," pokračovala Harriet, "před vámi v té věci nic zatajovat. Jelikož jsem se teď už chválabohu v jistém směru docela změnila, je na místě, abyste se to dozvěděla i vy. Řeknu jen to nejnutnější - nechci se o tom šířit víc, než je nezbytné - protože se hanbím, že jsem se tomu poddala, a věřím, že mě chápete."

"Ano, chápu," odvětila Emma, "aspoň doufám." 

"Jak jsem si jen mohla takovou dobu tak hloupě vymýšlet..!" zvolala Harriet z hloubi duše. "Připadá mi to teď jako šílenství. Vždyť na něm není vůbec nic zvláštního. Už mi na tom nezáleží, jestli ho potkám, nebo ne - ledaže z nich dvou víc nechci potkat jeho - opravdu bych si radši kdoví jak zašla, jen abychom se vyhnuli - a paní vůbec nezávidím. Ani ji neobdivuju, ani jí nezávidím jako dřív: jistě je okouzlující, prosím, já to uznám, ale podle mého má zlomyslnou a nepříjemnou povahu - do smrti nezapomenu, jak po mě onehdy loupla očima" - Ujišťuji vás ale, slečno Emmo, že k ní nechovám zášť. - Ne, ať jsou spolu moc a moc šťastni, mně už se nad tím srdce ani jednou nesevře. A abych vám dokázala, že mluvím pravdu, tak teď zničím - co sem měla zničit už dávno - co jsem vůbec neměla uschovat -to teď vím moc dobře." (Při těch slovech se zarděla.) "Teď to všechno zničím - a usmyslela jsem si, že to udělám před vámi, abyste viděla, že jsem už dostala rozum. Uhádnete, co je v tomhle balíčku?" zeptala se s provinilým pohledem. "Nemám nejmenší zdání. - Daroval vám někdy něco?"

"Ne - nedá se tomu říkat dárky, ale jsou věci, které pro mně mívali velkou cenu." Ukázala jí balíček zblízka a Emma zjistila, že je nadepsán NEJVZÁCNĚJŠÍ DRAHOCENNOSTI. Popadla ji opravdová zvědavost. Přihlížela netrpělivě, jak Harriet rozbaluje balíček. Pod hojnými vrstvami staniolu se objevila krásná dárková bonboniérka. Harriet ji otevřela: byla pečlivě vystlaná jemnou vatou, ale krom té vaty v ní Emma viděla jen kousíček náplasti.

"Teď už si jistě vzpomenete," řekla Harriet.

"Pámbuhví, že ne."

"Jézusmankote! To bych si nepomyslela, že vám vypadne z hlavy, co se právě tady v tomhle pokoji odehrálo s náplastí, jak jsme se tu sešli tenkrát skoro naposledy! - Bylo to jen pár dní předtím, než jsem dostala tu hnisavou angínu - těsně než přijeli Knightleyovi z Londýna - dokonce snad  právě ten večer. Nevzpomínáte si, jak se řízl vaším novým perořízkem, a vy jste mu poradila, aby si to zalepil náplastí? A jelikož jste neměla žádnou po ruce a věděla jste, že já ji s sebou nosím, požádala jste mne, abych mu ji poskytla. A tak já jsem tu svou vytáhla a kus jsem odstřihla, ale byl zbytečně velký, tak on si z něho odstřihl menší a se zbytkem si chvilku hrál, než mi ho vrátil. A já jsem si pak ve své hlouposti usmyslela, že si z té náplasti udělám drahocennost, a schovala jsem si ji, aby se už nepoužila, a občas jsem se na ni podívala a potěšila se s ní."

"Nejdražší Harriet!" vzkřikla Emma a vyskočila, tvář zabořenou v dlaních. "Zahanbujete mne tak, že se to ani vypovědět nedá. Teď už si vzpomínám, vzpomínám si na to na všechno živě, na všechno krom toho, že jste si schovala tu relikvii - o tom jsem do této chvíle neměla tušení -,  ale jak se řízl do prstu a já mu na to doporučila náplast a řekla jsem, že nemám žádnou po ruce - ó, já hříšnice bídná! - a celou tu jsem jí měla v kapse celý balíček! - To byl zase jeden z mých nesmyslných triků! - Patřilo by se, abych se za to až do smrti nepřestala rdít! - Hm-" (zase si sedla)- "no a co ještě?"