Emma Jane Austen

17. kapitola

Pan John Knightley s chotí se v Hartfieldu dlouho nezdrželi. Počasí se zakrátko zlepšilo natolik, že
se mohli vydat na cestu ti, kdo se vydat museli; a panu Woodhousovi, když se jako obvykle pokusil
přemluvit dceru, aby s dětmi ještě zůstala, nezbylo než přihlížet jejich odjezdu a poté obnovit
lamentace nad osudem chudinky Isabelly; --přičemž chudinka Isabella, která trávila život v kruhu
svých vřele milovaných, hrdá na jejich přednosti, slepá k jejich chybám, mohla sloužit za předobraz
příkladně šťastné ženy.
Večer onoho dne, kdy odjeli, byl panu Woodhousovi doručen dopis od pana Eltona, dlouhý,
zdvořilý, obřadný dopis, v němž stálo krom vyprošeného uctivého poručení, že pisatel "hodlá
nazítří ráno odjet z Highbury do lázeňského města Bathu, kde se uvolil na naléhání jistých přátel
strávit několik týdnů, a velice lituje, že je mu znemožněno vinou různých okolností v souvislosti s
počasím i jeho pastorskými povinnostmi, aby se přišel rozloučit s panem Woodhousem osobně,
neboť si provždy uchová ve vděčné paměti páně Woodhousovu přátelskou pohostinnost, a kdyby si
pan Woodhouse přál pověřit ho nějakým posláním, splní je s největší ochotou". Tohle Emmu velice
příjemně překvapilo. Nic jí v této době nemohlo přijít více vhod než páně Eltonova nepřítomnost.
Obdivovala ho, že si to dokázal zařídit, přestože nemohla s uznáním hodnotit způsob, jímž tak
učinil. Dával velice výrazně najevo trvající rozhořčení, když z projevu pozornosti vůči jejímu otci ji
tak nápadně vyloučil. Nepodílela se ani na úvodních zdvořilostních frázích. --Její jméno vůbec
nepadlo; a tohle byla tak výrazná změna oproti všemu předchozímu a z jeho rozloučení a výrazů
vděku čišela tak přepjatá pompéznost, že zprvu pokládala za nemožné, aby to otec nepostřehl.
Mýlila se však. Pan Woodhouse se zcela soustředil na překvapení z té náhlé cesty a na obavy, že pan
Elton živ a zdráv nedospěje k jejímu cíli, a na znění dopisu mu nic nepřipadalo zvláštní. Bylo to
poselství velice užitečné, protože jim poskytlo čerstvý námět k úvahám i povídání na celý zbytek
jejich osamělého večera. Pan Woodhouse uváděl všechny důvody k znepokojení a Emma mu je jako
obvykle vzápětí vyvracela.
Rozhodla se, že teď je načase, aby Harriet poznala pravý stav věcí. Měla zprávy, že se z nachlazení
už téměř vyléčila, a zdálo se jí žádoucí, aby se pokud možno zotavila i z onoho dalšího neduhu, než
se dotyčný pán vrátí. V souladu s tímto záměrem se tedy vypravila hned nazítří k paní Goddardové,
aby se doznala a podstoupila nevyhnutelné pokání --a bylo to pokání tvrdé. Musela zničit všechny
naděje, které tak pilně rozdmychávala --vystoupit v nevděčné roli úspěšné sokyně --a přiznat, že se
od základu mýlila a že všechny její postřehy, všechny názory a všechny předpovědi za posledních
šest neděl byly falešné. Doznání jí dalo znovu do hloubky protrpět původní pocit hanby --a při
pohledu na Harrietiny slzy měla dojem, že si to sama nikdy neodpustí.
Harriet snesla odhalení skutečně dobře --vinu nedávala nikomu --a osvědčila ve všem povahu tak
prostou a nehledanou a tak skromné mínění o vlastní osobě, že to její přítelkyně v té chvíli zvlášť
ocenila.
Emma ve svém rozpoložení opravdu dovedla vážit si jednoduchosti a skromnosti; jako by patřily k
Harriet a ne k ní. Harriet ani nenapadlo, že by si měla proč stěžovat. Aby v ní našel zalíbení takový
muž jako pan Elton, to by bylo příliš velké vyznamenání. Do smrti by si ho přece nedokázala zasloužit, a nikoho než takovou láskyplnou přítelkyni, jako je slečna Emma, by něco takového ani
nenapadlo.
Slz prolila hojně --avšak její žal byl tak upřímně bezelstný, že by žádným přínosem důstojenství
nebyl v Emmě vzbudil větší respekt --vyposlechla ji, celý srdcem i rozumem se ji snažila utěšit --v
té chvíli upřímně přesvědčena, že Harriet ji rozhodně převyšuje, a kdyby si z ní vzala příklad, že by
to znamenalo víc pro její dobro a štěstí, než může poskytnout všechno nadání a bystrý rozum.
Bylo patrně už dost pozdě na to, aby si vytkla za cíl dopracovat se k prostoduchosti a nevědomosti;
odcházela však od Harriet hluboce utvrzena v dřívějším odhodlání, že bude už navždycky jednat
pokorně a uvážlivě a že až do nejdelší smrti potlačí bujnou fantazii. Svůj druhý životní cíl, nad nějž
stavěla pouze otcovy nároky, viděla teď v úsilí zabezpečit Harriet pohodu a dokázat jí svou
náklonnost nějakým lepším způsobem než dohazovačstvím. Zvala ji do Hartfieldu a věnovala se jí s
neochvějnou láskyplnou péčí, snažila se ji zabavit a rozptýlit knihami i rozhovory, aby na pana
Eltona přestala myslet.
Věděla, že tohoto úkolu se zhostí dokonale jen čas; a třebaže si nemohla vynášet soudy v takových
záležitostech a navíc nemohla osobovat právo, soucítit s citovým vztahem právě k panu Eltonovi,
zdálo se jí přesto velmi pravděpodobné, že při Harrietině mládí a vzhledem k tomu, že všechny
naděje beznadějně pohasly, mohli by se všichni natolik přiblížit stavu vyrovnané mysli, než se pan
Elton vrátí, aby jim nevadilo potkávat se při všedních příležitostech jako obyčejní známí, bez
nebezpečí, že se dají unést svými city nebo je znovu oživí.
Harriet v něm stále viděla vzor vší dokonalosti a trvala na tom, že se mu nikdo nevyrovná ani
osobním zjevem ani dobrotou --a vlastně tedy projevila větší vytrvalost v lásce, než Emma tušila; jí
totiž připadalo tak přirozené, tak nevyhnutelné bránit se proti neopětované náklonnosti, že si
neuměla představit, jak by mohla trvat delší dobu v neztenčené míře. Bude-li však pan Elton po
svém návratu stavět na odiv svůj nezájem okatě a nedvojsmyslně --a nepochybovala, že v tom
směru nebude šetřit úsilím --pak bude Harriet sotva dál vytrvale hledat štěstí v pohledu na něj nebo
ve vzpomínce.
Nejhorší pro každého jednotlivě i pro všechny tři dohromady je fakt, že jsou upoutáni, neodvratně
upoutáni na jedno místo. Není v ničí moci odstěhovat se anebo nějak podstatně změnit společnost, v
níž se pohybují. Jsou nuceni se nadále stýkat a vyrovnat se s tím, jak dokážou.
Harriet navíc měla smůlu, že o něm bájily všechny její družky u paní Goddardové, neboť pan Elton
byl idolem kdekteré učitelky i starší žačky; tam zazněla pravda. Kde utrpěla Harriet ránu, tam se na
ni musí najít lék, pokud se to vůbec podaří; a Emma věděla, že dokud ji neuzří na cestě k vyléčení,
nedojde sama klidu.