Životní facka || n. h.✔

o4 II. - ,,Vic! Právě jsme honili-" ,,Zlovukrálíka."

~~~Freak to freak out - Victoria Justice~~~

Druhý den ráno jsem se u snídaně už přivítala s majiteli domu. Bylo sice poznat, že jsou po dlouhém letu unavení, a že jsou rádi konečně doma, ale energicky mi vyprávěli jejich zážitky z Azorských ostrovů, za které zaplatili dobrých tři tisíce dolarů.

Zasněně jsem je poslouchala, a ukusovala při tom křupavý croissant.

Vždy jsem se toužila někam podívat. Nepočítám mou cestu z Anglie do Ameriky. Mám na mysli nějakou dovolenou, jako třeba Hawai, Malorka, Menorka a tak...

,,Inu, co ti budeme povídat, byla to nádhera, jen to horko bylo občas nesnesitelné." doplní vypravování paní Feeldová.

,,Páni! Tak, hlavně, že jste si to užili. A když teď tak koukám na čas, je tak akorát na to vzbudit ty naše ospalce." pousměju se, a vyjdu schody do patra.

Prvně zaklepu na dveře Jimmyho, a když se nic neozve, nakouknu dovnitř, a zkontroluji, zda je vše v pořádku.

,,Honem, pane Růžovíne! Musíme dohonit Zlovukrálíka!" zamumlal a zavrtěl se. Nad jeho mluvením ze spaní se uchechtnu. Božínku, to je tak rozkošný drobeček!

,,Jimmy." jemně ho povískám ve vlasech. Nejprve otevřel jedno oko, pak druhé, a nakonec se na mě zamračil.

,,Vic! Právě jsme honili-" ,,Zlovukrálíka." přerušila jsem ho, na což se na mě polekaně podíval.

,,Jak to víš?" vykulil ta svoje čokoládová kukadla.

,,Umím totiž číst myšlenky." pronesu tajemně.

Jeho vyděšený pohled dlouho nesnesu, tak ho lehce dloubnu do žeber. ,,Mluvíš ze spaní. Jsi tak ukecaný, že ti na to nestačí den, tak propovídáš i celou noc, ty jedna kecko. A teď šup do koupelny, obléct, na snídani a hurá do školy!" popoženu ho.

Poslechne mě, a jde se mýt, zatímco se já přemístím k vedlejšímu pokoji.

Opět prvně zaklepu na dveře.

,,Dále." ozvalo se zevnitř. Otevřu proto do Joshova pokoje, kde se zrovna převléká.

,,Tý jo... Co se děje, že jsi vzhůru a nemusím tě budit? Tak pak přijď na snídani a odvez Jimmyho, ano? Musím běžet do práce, ale ze školy už ho vezmu." požádám ho se psím pohledem.

,,Jasně. Tak ať tě ty lidi dneska moc neprudí." popřeje mi.

Já mu s úsměvem poděkuji, ve svém pokoji na sebe hodím kolovou černou sukni, černý crop-top se spadlými, volánkovými rameny, učešu si vlasy, lehce si zakreju nedokonalosti make-upem, pudrem a doplním řasenkou.

Popadnu kabelku z předsíně, rovnou z ní vyndám brýle, které si nasadím, hned na to se nasoukám do černých balerýn, a s rozloučením vyrážím do centra New Yorku, do kavárny, kde dělám servírku. Je to trochu speciální restaurace, a to v tom, že pokud si některý ze zákazníků bude přát živou hudbu, zaměstnanci mu jí dopřejí jak jen budou moci. Proto jsem si tuhle brigádu oblíbila. Pokouším se tak zároveň zbavit svojí trémy z toho, že se někomu můj zpěv opravdu nebude líbit, a začínám si ohledně zpěvu více věřit.