Životní facka || n. h.✔

17 - ,,Harolde, alespoň tady se chovej slušně!"

~~~If I could fly - One Direction~~~

Zaraženě se na mě otočil, a rychlým krokem byl zase u mě. Starostlivě na mě hleděl. Co jsem řekla špatně?

,,Ty... se nepamatuješ na Nialla?" ťukání se ozvalo znovu. Eda to ovšem nijak nezajímalo, a jen vyčkával na to, co mu řeknu.

,,Měla bych?" nadzvednu obočí.

Nic mi na to neřekne, a jen vyběhne ven s lehkým třísknutím dveří.

Co se krucinál děje? O jakém Niallovi to mluvil? To je nějaký můj spolužák? Nebo... já ani nevím, že mám někoho takového znát!

No... Celkově, když se pokouším si něco vybavit, tak mám v paměti velkou černou díru.

Sakra, jaktože si toho tolik nepamatuju?! Vždyť to je bezmála tak polovina mého života!

Zanedlouho se dveře znovu otevírají, ale tentokrát v nich není Edward sám. Vedle něj stojí muž v dlouhém bílém plášti. Pravděpodobně můj doktor, který mě operoval.

,,Dobré poledne, slečno Sheeranová. Jak se cítíte?" opravdu? Já tady zjistím, že mám Alzhaimera či co, a on na mě mluví tak klidným hlasem... Se pomátl, ne?!

,,Jak se cítím? Až na šok z toho, že mám hlavu děravou jako cedník, mimochodem plešatý cedník, na ruce a noze budu nosit, Bůh ví jak dlouho sádru, a to, že jste tak přehnaně klidný, což mě vytáčí, se cítím tak akorát na čaj o páté. Děkuji za optání." ironicky pronesu a nakonec si odfrknu.

Doktor na to nic neřekne, jen ke mně s mírným úsměvem přijde s rozsvícenou baterkou a začne mi s ní svítit do očí.

,,Máte moc pěkný plešatý cedník. A hlavně v pořádku, jen nastaly předvídané krátkodobé výpadky paměti. Nemusíte se bát. Do měsíce si vzpomenete i na to, kdy jste se naposledy sprchovala." mrkne na mě vesele. Alespoň někdo tuhle situaci vidí optimisticky. Ach, ten sarkasmus...

,,Takže si na všechno vzpomene? Bude to všechno jako při starém?" zeptal se opodál postávající zrzek.

,,Samozřejmě. Není se čeho bát. Kosti jsou všechny srovnané tak, jak mají být, sádry sundáme tak za sedm týdnů, a pak hurá do starého života." zhoupl se na patách doktor.

,,No, tak úplně všechno při starém nebude, pokud neznáte nějaký zázračný přípravek na růst vlasů." poukážu prstem na mou plešku.

,,Slovo paruka a růst vlasů vám nic neříká, slečno?" pobaveně na mě koukne doktor.

,,Jistěže ano..." zamumlám si pod vousy nakrknutě, a ruce překřížím na hrudi. Raději budu tak laskavá, a nevěnuji mu můj pohled plný touhy ho něčím přetáhnout. Tím obdaruji mou sádru na ruce.

,,Jak jsem již řekl, všechno by mělo být dobré, a domů bychom vás pustili do dvou týdnů, pokud se bude vše dobře hojit a vy slíbíte, že budete odpočívat. Jestli ovšem nastanou jakékoliv komplikace, celá léčba se tím prodlouží. To už ale předbíhám. Věřím, že to bude v pořádku. Tak se uvidíme zase večer. Zatím na shledanou, slečno. Na shledanou, pane Sheerane." a kvapem odejde z místnosti.

,,Fajn, nezní to zas tak hrozně, jak jsem čekala, že bude, ale i tak... Dvakrát nadšená z toho nejsem." přiznám, a kouknu na Eda.

Ten se jen smutně pousměje, ale než stihl cokoliv říct, vřítil se kdosi do dveří.

,,Tak už k ní sakra můžeme?!" hm, celkem zajímavě zní jeho chraplavý hlas. Přijde mi, jako bych ho už někdy, kdysi dávno zaslechla, ale teď opravdu nevím.

,,Harolde, alespoň tady se chovej slušně!" okřikne ho výchovně Edward, a já se tomu jen pobaveně uchechtnu.

To vypadá ještě na zajímavé odpoledne...

______________________________________

A/N

Hurá! Bude zdravá! Jste rádi?? 😊🤣😘

Otázka dne: Baví vás to? 😅

Já jen, jestli to nemám zkrátit, že by to končilo tak za deset až pět kapitol, protože takhle to vypadá na víc... A to o hodně víc... 😄😁

Takže: Míň kapitol a konec dřív × Víc kapitol a konec později? ______________________________________ 

ⓜⓐⓡⓚⓔⓣ