Dívka z říše zvířat 2

25. Nevěřím v to

Molly
Neusnula jsem od té doby. Nemohla jsem spát a bylo mi hrozně. Postavila jsem se a šla do koupelny. Napustila jsem si vanu a svlékla se. Vlezla jsem si do ní a relaxovala.
Tak a tady bych mohla přemýšlet, co se mi zdálo. Třeba to byl jen sen? Nějak jsem zase usnula.
,, Molly. Co ti je?" ,,Nic." Odpověděla jsem asi po pátý. ,,Hele Molly. Je si to..." ,,Není to kvůli té známce." ,,Tak co se děje? Říkáme si vše." Kdybyste věděli. Řekla jsem si v duchu. ,,Fakt nic. To nestojí za řeč." ,,Tak když to nestojí za řeč, tak čau." Řekla naštvaně Jenny a odešla. Naštvaně odešel i Mathew. ,,Zkusím si s nimi promluvit." Řekl Oliver. Chabě jsem přikývla a on taky odešel. Kvůli své tuposti jsem přišla o své jediné přátele.
Zalapala jsem po dechu a vynořila se. Byla jsem potopená a kdybych se nevynořila, asi bych se utopila.
Co to bylo? Další den? Nebyla jsem tam jen já, ale u ty tři lidi a pak ještě několik okolo. Jako kdybychom byli v nějaké jídelně.
Mathew. To jméno mi něco říká, ale co? Byl to můj kamarád? Jenny? Nějaká kamarádka? Oliver. Sakra, vždyť mi nic nepřipomínají.
Vylezla jsem z vany a usušila se. Oblékla jsem si košili a legíny, samozřejmě i spodní prádlo a šla dolů. Nikde nikdo. Vylezla jsem znovu schody a začala někoho hledat. No... Asi budou všichni spát.
Zaťukala jsem na Esmeiny a Carlislovy dveře. Když se dlouho nic neozvalo, otevřela jsem dveře. ,,Haló?" Nikdo tady nebyl a když jsem hledala ostatní, tak ty taky ne. Jen Holly klidně spala v posteli.
Nechala jsem ji spát a šla dolů do kuchyně. Kde jen můžou být? Ve tři hodiny ráno, to mají všichni spát. I já bych měla spát.
V kuchyni jsem si udělala vajíčka a vyhledala chleba. Šla jsem s tím do obýváku, když se mi zatmělo pod očima a hlavou mi probleskla nějaká vzpomínka. Zalapala jsem po dechu a upustila své jídlo.
Nikde nikdo, než se okolo dveří něco prohnalo. Prohnali. Smáli se, byli to Cullenovi. Jak dokázali běhat takovou rychlostí? ,,To bylo super." Řekla Rose a mě se rozbušilo srdce. Všichni stuhli a pak se podívali na mě. V mých očích byl strach a nechápavost. Carlisle se ke mně pomalu rozešel a natáhl ke mně ruku. ,,Molly neboj se." Řekl mi a mě se víc rozbušilo srdce a vyběhla jsem do svého pokoje. Rychle jsem za sebou zavřela dveře, zamkla jsem si. Někdo začal usilovně klepat na dveře. Já u nich pořád byla. ,,Molly otevři. Neboj se nás. Vše ti vysvětlíme." Řekl Carlisle. ,,Kdo jste? Vy vy nejste obyčejní li lidé." ,,Pusť nás dovnitř a my ti to vysvětlíme." ,,Co co jste?" Zeptala jsem se znovu. A celá místnost byla tem tam.
Vrátila jsem se do přítomnosti a spadla na kolena. Opřela jsem se o kolena a vydýchávala to. Jsou normální lidé, nebo nejsou?
Byl to jen sen. Fantazie. Svědomí si se mnou jen hraje a ukazuje mi je, abych byla vyděšená.
Podívala jsem se na své jídlo. No... Musím to uklidit.