Dívka z říše zvířat 2

20. Nemocnice

Molly
Dovnitř vešli cizí lidé. Začali na mě mluvit a vysvětlovat mi, kdo jsem. Nechtěla jsem je poslouchat. To radši se budu bavit s tamtím mužem. Ten vypadal víc sympatičtější než tyhle a jak říkali, byl to asi můj otec.
Po chvíli přišel, jeho pohled rychle vyhledal mě. Naše oči se setkali. Je to doopravdy můj adoptivní otec? O něčem diskutovali a pak všichni odešli kromě mého táty.
,,Nemusíš se bát, neublížím ti." Slabě se na mě usmál. ,,Říkali mi, že jste můj otec, je to pravda?" Přikývl a díval se mi do očí. ,,Co se stalo, že si na to nepamatuju?" ,,Na tohle to nedokážu odpovědět. Praštila ses silně do hlavy, bude to tímhle. Teď by sis měla odpočinout, co na to říkáš?" Přikývla jsem a on zrušil naši vzdálenost a chytil mě za ruku. Zachvěla jsem se pod jeho dotykem, protože měl ledovou kůži.
Dovedl mě k posteli a já se na něj podívala. Posadila jsem se na ni a on si vzal židli, aby si ji mohl k sobě vzít. Já si zatím lehla do postele a zachumlala se do peřiny.
,,Budete mi vyprávět, kdo jsem a kdo ještě patří do naší rodiny?" ,,Molly, prosím tě. Úplně ze začátku mi nevykej." Sklonila jsem hlavu a přikývla. ,,Žijeme spolu už spoustu let. Máš osm sourozenců. Emmet, Rosalie, Jasper, Alice, Edward a Bella." Dlouho přemýšlel a pak řekl ještě jedno jméno. ,,Holly je tvé dvojče, takže máš devět sourozenců.
Esme a já vás bereme za naše pravé děti, i když jste všichni adoptovaní." ,,Já mám dvojče?" Zeptala jsem se překvapeně a skočila mu do řeči, když chtěl něco říct. Hned na to jsem ucítila, že mi hoří tváře. Sklonila jsem hlavu a omluvila se.
,,Omlouvám se." Špitla jsem a cítila, jak jsem nervóznější a nervóznější. Cítila jsem se trapně. Rozesmál se a pak jsem ucítila, jak mi ukazováčkem a palcem zvedl hlavu. ,,To je v pořádku. A ano, máš dvojče nebo-li sestru." Usmál se a já slabě přikývla.

Holly
Bez mamky to bylo doma takové nudné a smutné. Carlisle nám řekl, že zkusí to s ní vyřešit. Přemýšlela jsem, co se jí stalo. Nemohla by se přece znovu přeměnit na člověka, to přece nejde.
,,Tady máš večeři." Usmála se na mě Esme a já přikývla. ,,Trápí tě mamka, že?" Přikývla jsem a ona si sedla vedle mě ke stolu. ,,Určitě si zase vzpomene." Přikývla jsem a doufala, že to bude pravda a že se to splní.

Molly
Pomalu jsem začala usínat, ale přerušilo mi to otevření a zavření dveří. Carlisle to nebyl, protože on odešel, když si myslel, že spím. Chtěla jsem chvíli být sama a popřemýšlet nad tím vším.
Ucítila jsem divný zápach, ten mi ale moc nevadil. No možná trochu. Byli to dva lidé. Žena a muž. ,,Takže si na nic nepamatuje." ,,Ne." ,,To je dobře. Budeme mít chvíli čas přemýšlet, jak ji zničit a i ostatní." ,,Víš, že tě miluju." ,,Tebe taky. Teď se jí zbavit. Bude to nejlepší řešení. Máš to?" ,,Neboj. Mám." Něco vytáhnul a dál to do toho. Rychle jsem si sedla a oba se na mě podívali.
,,Kdo jste?" ,,Co.... Co teď?" ,,Normálně. Chytni ji a já ji to píchnu." Náhle se u mě objevil a já chtěla zakřičet. Zacpal mi rukou pusu. Začala jsem se kroutit a chtěla se z jeho sevření nějak dostat. To mi ale nedovolil a mě vytryskly slzy. Prosím, ať se tady Carlisle objeví. Náhle se otevřeli dveře a někdo rozsvítil. Rychle zavřel a já rozeznala rysy toho dotyčného. Bůh mě vyslyšel.