Nedej se! ✔️

20. kapitola

Candy

Snažila jsem se zaspat svou rozlícenost, ale bylo to úplně marné. Řekla jsem si, že než abych se tu plácala ve svých myšlenkách, raději půjdu do práce. 

Když jsem vešla do hlavní haly a vydala se k výtahu, přála jsem si jen jedno - hlavně nenarazit na Logana. Začínala mě až nesnesitelně tížit jeho existence. Prahla jsem po něm jako ještě po nikom, byl vyloženě jako droga. Ale byla jsem si vědoma, že s ním jen ztrácím čas, protože dříve či později mě bude mít dost. 

Patrně už nadešlo to později, poznamenalo mé podvědomí a mně ve výtahové kabině poklesly ramena. Přála jsem si, aby byl život jednodušší. Nikdy jsem nechápala ty, kteří tvrdí, že jednoduchost rovná se nuda. Vždyť tak to přece není. I jednoduché věci můžou být super. Třeba jednoduchý vztah bez komplikací by byl fakt super! A jestli by mi měl časem lézt na nervy, tak k tomu rozhodně nedojde tak rychle jako v případě tohoto pomateného vztahu-nevztahu s Loganem.

,,Ahoj."

,,Candy, co tu dneska děláš? Vždyť sis ještě nevybrala dovolenou," zamračil se Archer. ,,Nehodláš trávit Vánoce tady, že ne?"

,,Hodlám," řekla jsem a usmála se na něj takovým tím je to moje věc úsměvem, který mu k jeho velkému štěstí zavřel pusu. Jen zavrtěl hlavou, otočil se na patě a odešel. 

Myšlenkami stále u včerejška jsem zapnula počítač a čekala, až budu moct zadat heslo. Přemýšlela jsem, co se po mém odchodu stalo. Vyspal se snad s ní? Určitě by dvě ženské za jednu noc zvládl, ale patrně ne v tomhle případě. Když Sandy spatřil, zdálo se, že zapomněl, jak se dýchá. 

S povzdechem jsem se přihlásila na svůj zaměstnanecký profil a vytáhla mobil společně s nabíječkou, protože jsem ho měla úplně vybitý a nepodívala se na něj už několik hodin. 

Když jsem zadala pin, vyskočila na mě zpráva od Logana. Chvíli jsem přemýšlela, že ji ani neotevřu, ale to by má zvědavost nerozdýchala.

Dostala ses v pořádku domů? 

Zavrtěla jsem hlavou a musela se podívat na strop, abych zahnala slzy. V tom smyslu, jaký on měl na mysli, jsem v pořádku byla, ale to nic neznamenalo, když jsem se cítila jako oddělená od selského rozumu. 

Napsala jsem mu jednoslovnou odpověď, aby věděl, že mě nikdo neznásilnil ani neokradl. Pak jsem ne zrovna jemně odhodila telefon na stůl a pustila se do svých povinností. 

**

Někdy okolo druhé hodiny jsem na chvíli vypnula obrazovku monitoru a zavřela oči, abych se trochu probrala. Pracovala jsem až příliš dlouho v kuse, a třebaže mě to odvedlo myšlenkami k užitečnějším věcem, necítila jsem se zrovna nejlíp. Byla jsem nevyspalá, hladová a elektromagnetické vlny mi rozpálily tváře dorůžova takovým způsobem, že jsem chtěla vyběhnout před budovu a skočit šipku do sněhu.

Už jsem se natahovala pro kabát, abych si došla pro něco k jídlu, když z výtahu vystoupil Logan a naše pohledy se setkaly. Zadrhl se mi dech a udělalo se mi ještě hůř. 

Celou věčnost jsme se dívali jeden na druhého a pak se stalo něco divného. Místo aby jistým krokem odešel pryč, začal se rozhlížet po místnosti a motat se jako vítr v bedně. Parně přemýšlel, jestli má jít zpátky do výtahu nebo se do patra nad námi dostat po schodech. Bylo to jediné logické vysvětlení, protože on už v tomhle patře neměl co dělat. Navíc jsem opravdu pochybovala, že by se mnou chtěl o čemkoliv mluvit. Možná se chtěl na vlastní oči přesvědčit, že se mi nic nestalo, když mě nechal uprostřed noci odejít, ale to se mi taky nezdálo.

Logan se konečně vymotal z té neviditelné pavučiny a téměř se rozběhl ke schodům. Sice jsem se do toho nechtěla plést, ale najednou jsem cítila, že si o něj dělám starost, a tak jsem hodila důstojnost a rozum za hlavu a vydala se směrem ke schodišti. Věděla jsem, že může být jen na jednom místě, protože od žádného jiného neměl klíče. 

,,Logane?" zavolala jsem, když jsem vstoupila do skladu, ale nikde nikdo. Zamračila jsem se a propletla se mezi stojany dozadu, odkud se ozvala nepatrná rána. Když jsem otevřela dveře, ocitla jsem se na toaletách, na kterých jsem nikdy předtím nebyla, takže jsem ani netušila, že tu jsou. 

Trochu nejistě jsem přešla ještě víc dozadu a našla tam Logana s obličejem skloněným nad umyvadlem. Evidentně jsem nebyla jediná, komu nebylo dobře.

,,Jsi v pořádku?" zeptala jsem se a položila mu dlaň na nahrbená záda. V tu chvíli se naklonil blíž k umyvadlu a hlasitě se zadávil. 

Trochu vyděšená jsem ho chytila za ramena. ,,Logane?"

Jen zavrtěl hlavou a ten zvuk z něj vyšel znovu. Vím, že nechtěl, abych tu byla, ale přišlo mi naprosto nepřípustné, abych odešla. 

,,Je ti špatně?"

Roztřesenou rukou se natáhl ke kohoutku, napil se z něj a pak si opláchl obličej. Když se narovnal, věnoval mi pohled, který mě donutil couvnout. 

,,Ne, je mi skvěle, Candy. Proč si myslíš, že je něco špatně?" zeptal se sarkasticky a já trhla rameny, protože jsem z něj měla najednou hrůzu. Ještě před pár vteřinami jsem se bála o něj, teď jsem měla strach spíš o sebe. ,,Tak promiň, chtěla jsem ti jenom pomoct. Jsi bledý jako stěna... To tě tak rozhodilo, že-"

,,Že mám dvě dcery? Ano, jsem úplně v PRDELI!" zařval tak hlasitě, až se mi zježily chloupky na zádech. Když jsem se probrala, došlo mi, co právě řekl. ,,Dvě dcery?"

,,Správně!" zakřičel znovu, ale už ne tak hlasitě, protože mu docházely síly. 

Jen jsem na něj zírala s pusou dokořán a nebyla schopná jakkoliv reagovat. A zatímco se ticho stále prodlužovalo, Logan se svezl na dlaždičky a opřel se o zeď. ,,Deset zasraných let mi ta... ta..."

,,Nenávidíš ji?"

Pohlédl na mě, tentokrát spíš zoufale. ,,Mám dvě dcery, které se na mě dívají jako na cizího člověka. Je jedno, co cítím k Sandy, já nenávidím sebe!"

Po krátkém zaváhání jsem se usadila na studenou podlahu vedle něj a chytila ho za ruku. Čekala jsem, že se odtáhne nebo mě od sebe rovnou odstrčí, ale on udělal něco úplně jiného. Ztěžka polkl, zabořil se mi obličejem do klína a rozbrečel se.