Nedej se! ✔️

2. kapitola

Candy

Vrátila jsem se zpátky ke svému stolu a rozhlédla se po otevřeném prostoru, který sloužil jako jedna velká kancelář pro všechny. Byla jsem zvyklá pracovat v kolektivu a jen málokdy jsem ztratila nit nebo nervy kvůli hluku okolo sebe, jenže teď mi to z nějakého důvodu vadilo. Bylo mi nepříjemně z představy, že se nám tu někdo nabourá do našeho teritoria a bude se nám hrabat ve věcech. 

Váhavě jsem se zvedla ze židle, ve které jsem byla usazena maximálně minutu, a přešla k místu, kde jsem kolem sebe měla dostatek prostoru. Zhluboka jsem se nadechla a strčila si prsty do pusy, abych si ostrým zapískáním přilákala pozornost kolegů. 

,,Mám velmi důležitou zprávu," řekla jsem a v nejrychlejším časovém rozmezí na ně vychrlila, o co jde a jak se bude postupovat. Ráda bych řekla, že jsem měla na výběr a mohla své spolupracovníky ušetřit téhle komedie, jenže tomu tak nebylo. Teď jsem si musela hrát na důležitou vedoucí.

,,Lidi, no tak, díváte se na mě jako zombíci z Thrilleru od Michaela Jacksona. To zvládneme, dobře?"

Všichni rychle přikývli, a když jsem pokynula hlavou, aby se vrátili na svá místa, vypuklo hotové šílenství. Všichni měli najednou spoustu práce s úklidem stolů, zarovnáváním stojanů, rovnáním spisů... a já tam jen tak stála a zírala na mobil, jenž mi začal už asi před dvaceti sekundami vibrovat v ruce.

,,Ano, Archere?" zeptala jsem se a prohrábla si volnou rukou vlasy.

,,Candy, teď mi volali z recepce, že už zřejmě nějací kontroloři dorazili a máme i kompletní seznam. Zatím nevím, na jaké oddělení mají jít, ale buďte každopádně připraveni. Jak to tam jde?"

,,No... jde to. Vlastně ani nevím, jak se na to máme připravit. Momentálně mám pocit, že jsme spíš úklidová služba, protože tu všichni gruntují jako šílení."

,,Takže velká panika?"

,,Dá se to tak říct."

Hlasitě si povzdechl. ,,Candy, poslyš, ať už za tebou přijde kdokoliv, mluv s ním převážně ty."

,,Jsem jen malý krůček od úzkosti." 

,,V zasedačce jsi řekla, že to zvládneme, tak se toho drž." 

Jako bych měla na vybranou...

,,Dobře, tak fajn. Skočím si dolů pro kafe, nechceš taky přinést?"

,,Ne, to je v pohodě, ale moc se tam nezdržuj! Potřebuju, abys byla nahoře."

Přikývla jsem a popadla peněženku. ,,Neboj, bude to otázka pěti minut."

**

Když jsem jela výtahem do hlavní haly, nacvičovala jsem si v zrcadle přesvědčivý autoritativní výraz. Nebudu vám tady tvrdit, že mi to nějak extra šlo, ale potřebovala jsem se dostat do role. Už jen fakt, že jsem si musela stoupnout před své kolegy a říct jim, že na nás přijdou kontroly, mi rozklepal kolena. Nikdy jsem nebyla bůhvíjak suverénní. 

V kabině se ozvalo hlasité cinknutí a já pod černými lodičkami ucítila tlak, jak výtah zastavil. Se zafuněním jsem narovnala ramena, strčila si peněženku pod paži a už automaticky uhnula několika procházejícím lidem. Dneska tu byl dvojnásobný chaos.

Zastavila jsem se u automatu a zvolila si caffè latte. Jak jsem tak čekala, až se naplní kelímek, zaslechla jsem hlasité třísknutí, které se ozvalo zpoza přivřených dveří úklidové komory. Odebrala jsem se jejich směrem a opatrně stiskla kliku. V tu chvíli za ni z druhé strany vzala něčí ruka a mně ujelo vyjeknutí.