Nedej se! ✔️

32. kapitola

Logan

Jakmile jsem je odvedl zpátky k jejich matce, cítil jsem se zralý na postel, ale věděl jsem, že nemá cenu pokoušet se spát. Potřeboval jsem nějak zaměstnat hlavu. Jakkoliv. Ale i v tomhle případě mi bylo jasné, že to bude jen marný pokus.

Už jsem několik hodin nejedl, ale měl jsem žaludek na vodě a v hlavě se mi usadil střep. Na chvíli jsem otevřel okno dokořán a dopadl na postel. Snažil jsem se zaměřit na hluk z ulice, na zvuky aut a nesrozumitelné mumlání lidí. Už jsem začínal věřit, že se trochu uklidním. Cítil jsem, jak se mi unavené svaly zabořují hlouběji do matrace, že začínám usínat... a pak se mi rozezněl v kapse telefon. Už podruhé jsem se ani neobtěžoval podívat, kdo mi volá.

,,Ano?"

,,Nechal sis tu seznam telefonních čísel. Asi ti musel vypadnout z kapsy, když sis šel pro holky," řekla Candy.

,,Sakra... Mám tam zapsané kontakty na klienty, musím pro něj sjet."

,,To nebude třeba. Dám ho zítra Archerovi," řekla až příliš rychle.

,,Proč mi ho nepředáš ty?"

Na chvíli se odmlčela a já přemýšlel, jestli se jen zdráhá mi to říct nebo si musí narychlo něco vymyslet.

,,Beru si teď tři dny volna."

Vzpřímil jsem se na posteli a stiskl si kořen nosu, protože navzdory čerstvému vzduchu moje migréna nepolevovala. ,,Jsi přepracovaná?"

Znovu se odmlčela. ,,Ne, nejsem."

,,A co máš v plánu?" 

Nic mi do toho nebylo, ale asi jsem byl moc unavený, abych si to uvědomil.

,,Pojedu do Vegas."

,,Vegas?"

,,Ano. Ten diář ti nechám u Archera, dobře?"

Tiše jsem si povzdechl. Vůbec se se mnou nechtěla bavit. ,,Jo, dobře. Tak... si užij výlet."

,,Děkuju," odvětila a ve vteřině ukončila hovor. Znovu jsem se natáhnul a zadíval se na lustr.

Tohle se mi nelíbí.

Candy

Odhodila jsem telefon na noční stolek a zaklonila hlavu, abych potlačila slzy. Vlastně jsem mu ani nelhala, ale měla jsem tohle vůbec zapotřebí?

Patrick mi napsal před necelými dvaceti minutami, aby mi tento výlet nabídl. Má tam známého, který byl ochoten všechno zařídit za úplně směšné peníze. Patrick ke všemu trval na tom, že to zaplatí celé sám, což od něj bylo vážně moc milé, jenže mně to přišlo celé ukvapené. Odjet s mužem, kterého sotva znám do města hříchu, ve kterém jsem v životě nebyla a ještě si od něj nechat všechno zaplatit? Na to jsem byla asi až moc velký stereotyp. A taky strašpytel.

Nebo ne?

**

Věnovala jsem Patrickovi váhavý úsměv a už asi posté jsem se pokusila spolknout knedlík, který se mi vytvořil v krku.

Ještě včera jsem byla víceméně přesvědčena, že je to šílenství a teď jsem najednou seděla na recepci zlatem a stříbrem přeplácaného hotelu v Las Vegas a čekala, až nás ubytují. Bylo už pozdě odpoledne, ale já necítila sebemenší únavu, třebaže jsem byla orientovaná na newyorský čas. Patrně to bylo tím, že jsem se prospala v letadle. Tak dlouho jsem předstírala spánek snažíc se vyhnout nucenému hovoru o počasí, jídle v letadle a strachu z roztřepaných křídel, až jsem opravdu vytuhla.