Nedej se! ✔️

21. kapitola

Logan

Posadil jsem se k opuštěnému stolu v kavárně, jejíž jméno mě absolutně nezajímalo a ve které jsem se ocitl, aniž bych si uvědomil, že do ní vůbec vcházím. Objednal jsem si kafe a s rukou před pusou se zadíval na ulici pod sebou.

Nebylo to ani čtvrt hodiny, kdy jsem se zvedl a odešel pryč, aniž bych Candy, která ode mě měla slzami promočené šaty, věnoval jediný pohled. Prostě jsem jen zbaběle odmítl čelit svým problémům. Byl jsem si jistý, že Candy moc nerozuměla tomu všemu, co jsem jí řekl, ale ani trochu mě to nešokovalo. Měl jsem pocit, že se všechny základy, které se mi během života povedlo vybudovat, zhroutily jako domek z karet a já tu teď seděl se svým prázdným výrazem a srdce mi tlouklo tak rychle, že jsem byl zralý na špitál. 

Proč jsou vztahy tak složitá věc? zeptal jsem se v duchu a teprve teď mi došlo, jak moc v hajzlu vlastně jsem, když jsem začínal filozoficky bádat nad podstatou takových sraček. Faktem bylo, že jsem ztratil veškeré iluze o lásce ve chvíli, kdy mi Sandy oznámila těhotenství a mě popadlo neovladatelné nutkání celou tuhle záležitost utnout. A do dnešního rána jsem si myslel, že už tomu nikdy nebudu muset znovu čelit. 

Zaklonil jsem hlavu a chvíli se díval na vysoký strop, protože se mi dělalo černo před očima. Neměl jsem sebemenší tušení, co budu dělat. 

,,Vaše káva, pane," zacukrovala servírka vysokým hlasem a já jen přikývl. Když pochopila, že je mi úplně ukradená, odešla pryč. Trochu jsem sebou trhl, když mi mobil ohlásil příchozí zprávu. S hlubokým povzdechem jsem se podíval na obrazovku. Majitel fitka chtěl vědět, jestli zvládám o víkendu přijít. Velmi stručně jsem mu napsal, že toho mám moc a že se teď budou muset obejít beze mě. Ale upřímně, neměl jsem v plánu se tam ještě někdy vrátit. Patrně bych klienty akorát vyděsil, kdybych začal zničehonic mlátit hlavou o rotoped.

**

Zbytek dne jsem se jen tak bezprizorně potloukal po městě a snažil se nevnímat dění kolem sebe. Lidé byli jen stíny míhající se kolem mého zorného pole. Čekal bych, že lavičky v parku budou vyzařovat více životní energie než já, ale kupodivu jsem nevnímal nějakou přirozenou energii vůbec v ničem. Fakt, že mám dvě dcery, zasáhl zkrátka a dobře úplně všechno. 

Když jsem přišel do hotelu AKA a věnoval Alex nepatrný úsměv, ke kterému jsem se musel opravdu hodně přemlouvat, vstoupil jsem do výtahu a pak prosvištěl po chodbě rychlostí světla, abych už byl na pokoji a mohl pořádně vydechnout. Aniž bych rozsvítil, přešel jsem k oknu a otevřel ho dokořán. Až poté jsem se přesunul k posteli, kde jsem si sundal boty, natáhl se a rozsvítil lampu. Když do místnosti proniklo světlo, krve by se ve mně nedořezal.

,,Do prdele!" zakřičel jsem a přiložil si ruku na hrudník. 

Děvče sedící v tureckém sedu na mé posteli se pousmálo a špitlo: ,,Měl byste dát dolar do kasičky."

Narovnal jsem se do sedu a díval se na ni jako na přízrak. Nevěděl jsem, která z nich to je, ani jestli vážně není jen přízrakem, protože ani to by mě už nepřekvapilo. Jenže narozdíl od ostatních lidí, kteří se dnes vyskytli v mé blízkosti, její fyzickou přítomnost jsem nemohl popřít. Navíc já děti odjakživa opomíjel, tak jak bych si mohl takhle nádhernou tvářičku vymyslet?

Jak se sem, sakra, dostala?

,,Která z vás jsi?" 

Znovu se pousmála a na jedné straně rtů se jí vytvořil ďolíček, což se dělá i mně. Nemohl jsem popřít, že v ní vidím kus svého dětského já.