Nedej se! ✔️

34. kapitola

Logan

,,Letenka na poslední chvíli stojí dva tisíce dolarů," řekla žena za přepážkou a upřela na mě pohled ve stylu Tak si to ještě raději rozmysli, ale mně bylo úplně ukradené, kolik to stojí. Nejdůležitější pro mě bylo, že nejbližší let do Vegas letí už za hodinu.

Když jsem pak o sedmdesát minut později seděl v letadle a netrpělivě podupával nohou, snažil jsem se urovnat si myšlenky v hlavě. Asi jste už pochopili, že v tomhle nejsem zrovna dobrý, ale potřeboval jsem se koncentrovat na to správné. Teď šlo především o Candy a o její zdraví. 

Až zjistím, že je v pořádku, budu moc v klidu najít toho šmejda a omlátit mu hlavu o zeď.

**

,,Maxi, potřebuju vědět, kde ta její nemocnice je!" zavrčel jsem a jmenovaný se na několik vteřin odmlčel. Pak jsem zaslechl šustění.

,,To jsi vážně letěl do Las Vegas?"

,,Samozřejmě! Potřebuju vědět, co s ní je!"

Max zívl a řekl, ať mu dám pět minut. Měl zatracené štěstí, že se mi po těch pěti minutách vážně ozval, protože moje trpělivost ještě nikdy nebyla tak blízko bodu mrazu.

,,Díky," řekl jsem rychle a nastoupil do prvního taxíku, který byl ochoten mi zastavit. Pak jsem nadiktoval adresu nemocnice, kde ležela Candy, zabořil jsem hlavu do sedačky a soustředil se na hluboký nádech a výdech.

Candy

,,Vypadá to s vámi dobře, slečno Johnsonová," usmála se na mě doktorka. ,,Ale minimálně do zítřka bychom si vás tu ještě nechali. Pokud se během dne nic nezmění, tak vás propustíme."

,,Děkuji, paní doktorko."

Když odešla, vzala jsem do ruky telefon a začala vyhledávat nejbližší hotely, abych měla kde přespat, než se vrátím domů. Potřebovala jsem si koupit letenku za nějakou rozumnou cenu. Patrick měl u sebe i zpáteční, ale já byla ochotna zaplatit několik stovek navíc, jen abych se s ním už nemusela konfrontovat.

Zatímco jsem se probírala všemožnými nabídkami, dolehl ke mně hluk z chodby. Znovu se mi zvedl žaludek, protože mě automaticky napadl David, ale pak jsem zaslechla hlas, který rozhodně patřil někomu jinému. A já moc dobře věděla komu.

,,Znovu a naposledy, pane, návštěvy nejsou v tento čas povoleny, a proto vás musím poprosit, abyste odešel."

,,Tak to budete muset zavolat policajty, protože já se odsud nehnu!"

Ačkoliv jsem se cítila z toho věčného ležení zesláblá, rychle jsem se vymotala z přikrývky a bosky došla ke dveřím od svého pokoje. Navzdory tomu, že jsem už předtím věděla, kdo tu dělá takové hlasité divadlo, stejně mě pohled na něj zasáhl tak silně, že jsem se málem skácela k zemi.

,,Candy!"

,,To je v pořádku, pusťte ho sem," řekla jsem směrem k doktorce a ta se mu neochotně klidila z cesty. Pohlédla jsem zpátky na Logana a zavrtěla hlavou. ,,Proč jsi to udělal?"

,,Chtěl... chtěl jsem jen vědět, že jsi v pořádku. Archer ani pořádně nevěděl, co ti je a... já se potřeboval přesvědčit, že..."

Jen jsem přikývla a rozhodla se vrátit zpátky k posteli, protože se mi trochu motala hlava.

Logan chvíli pokukoval po křesle v rohu, ale nakonec se rozhodl usadit se na kraji postele. 

,,Asi jsem si představoval, že budeš vypadat hůř."

Nadzvedla jsem obočí. ,,Díky."

,,Ne, tak jsem to nemyslel. Já jen..."

,,Myslel sis, že na mě tohle udělá dojem?"

Když se na mě jen díval, ošila jsem se. ,,Pozornost bys měl věnovat svým dcerám, ne mně. Já tomu prostě nerozumím. Je to s tebou od desíti k pěti, ale zrovna teď bych opravdu nečekala, že tohle uděláš... Jestli ses chtěl ujistit, že jsem v pořádku, tak je to od tebe sice hezké, ale pokud si chceš nechat svoje zadní vrátka otevřená, tak možná stačilo napsat mi smsku. Tohle je vážně až moc dramatický."

Brzdi trochu, ozvalo se mé podvědomí. Patrně jsem nechtěla, aby to vyznělo tak sarkasticky, ale popravdě, neviděla jsem teď nic jiného než Logana, jak ojíždí Sandy a vytáčelo mě to k nepříčetnosti.

,,Vím, že si asi myslíš, že jsi mi úplně volná, ale tak to opravdu není, Candy. A nepřijel jsem proto, abych na tebe udělal dojem, ani kvůli zadním vrátkům. Jen jsem nevěděl, jak na tom vlastně jsi a psát ti zprávu mi přišlo dost uhozený."

,,A tohle není uhozený? Já vážně nechápu, jaký vztah spolu vlastně máme. I kdybych ti nebyla úplně volná, stejně mě pořád šokuje, že jsi udělal něco takového. A kdybych měla být zcela upřímná, než ses tu objevil, bylo mi líp. Teď mi jen buší srdce, motá se mi hlava a musím potlačovat slzy. Nejspíš je to ode mě strašně nefér, aleopravdu chci, abys šel pryč."

,,Candy," ztišil hlas a posunul se na posteli blíž ke mně. Pak mě opatrně chytil ze strany za krk a díval se mi tak intenzivně do očí, že jsem málem zapomněla, jak se jmenuju, natož kde jsem nebo co vlastně chci či nechci. ,,Pokud mam mít šanci, že na sobě cokoliv změním k lepšímu, tak mi v tom musíš pomoct."

,,Jak ti mám pomoct? Jsi dospělý a sám musíš nejlíp vědět, jak se máš chovat."

,,Věř mi nebo ne, ale mně je opravdu líto, že ti způsobuju bolest. Nikdy bych ti nic takového neudělal záměrně. Nechci tě trápit."

,,Tak to nedělej," řekla jsem a přitáhla si ho k sobě tak dychtivě, že jsem slyšela, jak o sebe naše zuby třískly. Nejradši bych si za to nafackovala, ale bylo to silnější než já. Skoro bych zapomněla, že jsme v nemocnici, kdyby mě Loganovy ruce nezarazily v rozepínání knoflíčků na jeho košili. Byla jsem ho tak plná, že mi bylo všechno ukradené. Dokázala jsem veškeré slzy, pocit méněcennosti a nejistoty hodit v jednu jedinou sekundu daleko za svou pomatenou hlavu, protože ty jeho rty, ta jeho vůně, to jak mi opatrně, ale zároveň majetnicky tiskl boky, když se mě snažil udržet na uzdě (i když bych dala ruku do ohně za to, že chtěl pravý opak), tohle všechno mě dohánělo k šílenství. Potřebovala jsem to. Všechno jsem to tak strašně moc potřebovala!

,,Candy," řekl zadýchaně a znovu se mi podíval do očí. ,,řekni, že mám odejít a já půjdu. Ale nelži mi. Takže pokud mě tu chceš..."

Přikývla jsem. ,,Chci."

Usmál se na mě tím nejšťastnějším úsměvem, který jsem u něj kdy viděla a usadil si mě na klín.

,,Jestli nás tu takhle najdou, vyhodí nás oba dva," varovala jsem ho neochotně.

,,Tak ať," zašeptal mi do kůže. ,,aspoň skončíme na hotelu."

Při jeho posledním slově jsem celá ztuhla a do očí mi vstoupily slzy.

,,Co se děje, Candy?"

,,Můžeme prosím přestat?"

Váhavě přikývl a pomohl mi položit se. Pak přese mě přehodil přikrývku a věnoval mi starostlivý pohled. ,,Řekni mi, co vlastně stalo."