Nedej se! ✔️

22. kapitola

Candy

Měla jsem Logana nechat být. Procházel si vážnými osobními problémy a já jsem byla to poslední, co v životě zrovna teď potřeboval. Jenže bylo až směšné, jak těžko mi bylo jen z pomyšlení, že ho přiměju na mě zapomenout. Znala jsem ho tak krátce, jenže on si už bezděky našel místo v mém životě a mně přišlo nereálné, aby z něj někdy odešel. Na druhou stranu mi ale bylo jasné, že bych měla přestat žít v iluzi. On byl větroplach, který toužil po nezávislosti a svobodě, který rád dával i dostával a já ho jako lusknutím prstu nechala, aby si ode mě vzal víc, než bych mu kdy byla ochotna dovolit. Ale to bych si nejdřív musela všimnout, že na mě má tak velký vliv. 

Zhluboka jsem se nadechla a dvakrát hlasitě zaklepala. Dlouho se nic nedělo, ale já stejně věděla, že tam je. Nebo jsem si to aspoň myslela. Když se ale po dlouhé minutě nic nestalo, jen jsem si povzdechla a otočila se na patě, abych se vrátila k výtahu. Uprostřed cesty jsem se ovšem zarazila, jelikož se proti mně zjevil Logan. 

,,Ahoj," řekla jsem a rozpačitě sledovala jeho výraz. Nedokázala jsem rozpoznat, jak se cítí, ale připadalo mi, jako by hleděl skrz mě. 

,,Ahoj," vypadlo z něj nakonec a udělal několik kroků mým směrem, až se zastavil přímo přede mnou. Skoro jsem sebou trhla, jak mě zasáhla jeho fyzická přítomnost. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. 

,,Chtěla jsem ti jen předat tohle."

Logan svraštil obočí a vzal si ode mě obálku. ,,Co to je?"

,,Peníze. Trávila jsem tu s tebou hodně času zadarmo a za jídlo jsem zaplatila snad jen dvakrát, takže..."

,,Candy, neblbni, nic od tebe nechci."

Kéž bych mohla tvrdit to samé.

Když mi strčil obálku zpátky do dlaně, jen jsem se na něj rozpačitě a trochu posmutněle usmála. Pak jsem ho obešla a už jsem chtěla opravdu zmizet, když mě zastavila jeho dlaň. ,,Pojď dál."

Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale nevěděla jsem co.

,,Prosím."

Pokrčila jsem rameny. ,,Dobře, když chceš."

,,Chci. Tak pojď. Nemáš hlad? Žízeň?"

,,Ne," odpověděla jsem trochu vykolejeně. Choval se jako cizinec, se kterým jsem si před chvílí dala první rande a on mě právě přivedl do svého bytu, aniž by měl sebemenší ponětí, co si se mnou má počít. 

,,Nerozhodil jsem vám plán, když jsem se takhle vypařil? Zjistil to Archer?"

,,Ne, měl moc práce, takže jsem s ním dneska skoro vůbec nemluvila. Myslím, že se nic nestalo, když jsi odešel, ale tu práci stejně budeš muset dodělat."

,,Já vím," usmál se a podal mi sklenici vody.

,,Já... no dobře, díky," řekla jsem a jen si lehce usrkla, protože jsem měla momentálně pocit, že bych mohla vypít galon vody a stejně bych měla úplně vyprahlo. ,,Poslyš, nemusíme z toho dělat žádné drama. Chápu, že je toho na tebe moc a nejsi povinen mi cokoliv vysvětlovat. Pokud bys chtěl, můžeš se mi ozvat, ale oba víme, že..."

,,Jmenují se Mia a Mackenzie. A jsou nádherný a chytrý a... a jsou moje. Vůbec nevím, co mám dělat."

Pohlédla jsem na skleničku a položila ji na noční stolek. ,,Já asi nejsem ta nejlepší, která by ti mohla v téhle situaci poradit, protože nikde žádné děti nemám, ale myslím, že ti nezbude nic jiného, než se zachovat jako chlap a převzít zodpovědnost. A nebo můžeš utéct, ale v tom případě bych dala ruku do ohně, že tím to pro tebe lehčí nebude."