Nedej se! ✔️

31. kapitola

Logan

Sí rázovala po místnosti sema a tam a rozdýchávala paniku. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to musím vzít do svých rukou, protože jinak by se naše dcery mohly dostat do nebezpečí. Kupodivu jsem ale necítil tak velkou paniku, jak by se v téhle situaci dalo očekávat. Holky byly sice ještě malé, ale z nějakého důvodu jsem se nemohl zbavit přesvědčení, že se o sebe dokážou v lecjakých situacích navzájem postarat.

,,Poslyš, zkus se zklidnit. Holky utekly ze vzdoru a určitě se brzy vrátí."

,,Jak to můžeš vědět? Je jim to sice podobné, ale to ještě nemusí znamenat, že to tak doopravdy je! Tohle je New York, klidně je mohl někdo unést!"

,,Takové věci si nesmíš připouštět."

,,Já si už léta snažím spoustu věcí nepřipouštět, Logane, a nemá to absolutně žádný efekt!"

Bylo mi jasné, kam tím míří a přišlo mi absurdní, že se i v takovéhle situaci k sobě chováme tak cize a odtažitě.

,,Mají holky vlastní mobily?"

,,Jo, ale nechaly je na pokoji. Podle mě to měly naplánované. Bože, až se mi dostanou do rukou, tak za sebe neručím!"

Nechtěl jsem přilévat olej do ohně, protože Sí byla už tak dost rozjetá, ale neodolal jsem. ,,Nedivím se, že se rozhodly vzdorovat."

Podívala se mi zpříma do očí a já byl na pár vteřin přesvědčený, že po mně skočí a prokousne mi tepnu. ,,Děláš si ze mě prdel?"

,,Ne, myslím to naprosto vážně," usmál jsem se. ,,Dlouho jsem cítil výčitky a doteď mě mrzí, že jsem tě onehdy dostal do takové situace, ale to nic nemění na tom, že ses teď po letech vrátila, abys mě citově vydírala a manipulovala se mnou. Já chci svoje dcery vídat a ty mi vyhrožuješ, že už je nikdy neuvidím, a proč vlastně? Aby ses mi pomstila? S takovým pochodem myšlenek mi připadáš jako patnáctiletá holka."

O krok se ke mně přiblížila, na tváři stále ten hrozivý výraz. A protože už jsem neměl co ztratit, tak jsem k ní taky o krok přistoupil a ještě se k ní naklonil. ,,Seš normální mrcha."

,,Toho budeš litovat."

Odtáhl jsem se a ani na vteřinu nepřerušil oční kontakt. ,,Nic jiného jsem nečekal. Mám takový návrh. Já teď půjdu hledat naše dcery, zatímco ty tu budeš stát a přemýšlet, jakým způsobem mě odděláš, dobře?"

,,Jsi ubohej."

Už jsem se nadechoval, abych jí poslal někam, jenže mě umlčel zvuk vyzvánějícího telefonu na nočním stolku. Okamžitě jsem se po něm vrhl a rovnou přijal hovor, aniž bych se podíval na číslo. ,,Ano?"

,,Jsou u mě tvoje dcery," ozvala se Candy a mně spadl kámen ze srdce. ,,Děkuju, hned pro ně jedu."

Bleskově jsem se převlékl do čistého oblečení a odebral se ke dveřím.

,,To mi ani nic neřekneš?"

,,Jo, promiň, jdi do hajzlu."

**

,,Jsou v pořádku?" vychrlil jsem na Candy udýchaně, jakmile otevřela dveře od svého bytu.

,,Ano, jsou," zamračila se. ,,Nenapsala jsem ti adresu."

,,Není tak těžké najít si tvou adresu, když spolu děláme pod jednou střechou."

Jen přikývla. Chovala se zvláštně. Možná že už na mě byla permanentně naštvaná a připadalo jí to normální. A možná jsem si přesně tohle zasloužil.

,,Pojď dál. Jsou v kuchyni a pijí čaj."

Nechal jsem ji jít před sebou, a když jsme se ocitli v kuchyni, holky se instinktivně přikrčily. Bezděky mě napadlo, že jsou od jejich matky zvyklé na fyzické tresty a ta myšlenka se mi ani trochu nelíbila.

,,Vy jste mi ale daly," povzdechl jsem si a rozevřel paže. Když se mi vrhly kolem krku, klekl jsem si na podlahu a pevně je objal. ,,Tohle mi už nikdy nedělejte!"

,,Dobře, tati, už nikdy," ozvalo se mi do pravého ucha. Myslím, že to byla Mia. Vzhlédl jsem ke Candy a znovu mě zarazil její výraz. Byla při pohledu na nás dojatá, ale nedokázala zakrýt vztek, který bezpochyby dost potlačovala.

,,Holky, udělejte teď pro mě jednu věc a jděte na chvíli do vedlejší místnosti. Chtěl bych si promluvit s Candy."

,,Dobře," řekla Mackenzie a vzala si svůj nedopitý čaj. Pak čapla sestru a odtáhla ji za roh.

,,Candy, ani nevím, jak ti poděkovat, už jsem si představoval bůhvíco... Kde byly?"

,,Když jsem odcházela z práce, čekaly v hale."

,,Na tebe?"

,,Jo... Poměrně dlouho jsem si s nimi povídala. Je až děsivé, co všechno se jim v těch jejich malých hlavičkách honí. Evidentně nejsou zrovna nejšťastnější."

Zavrtěl jsem hlavou. ,,Nevím, co s tím mám dělat. Se Sí je to nátorčné. Než jsem sem jel, poslal jsem ji do hajzlu."

,,Velmi moudré."

,,Ne, tak to není. Kdybys slyšela, co všechno mi řekla... Je tak strašně jiná. Přijde mi, že kdysi bývala vyzrálejší."

,,A proto ses s ní vyspal?"

Na chvíli se mi zadrhl dech, ale pak jsem se probral. To byla moje věc, neměl jsem se za co stydět. ,,Ne, proto ne."

Holky nás slyšely?

,,Tak proč?"

Najednou byla pro změnu až příliš klidná. Děsila mě tím.

,,Protože jsem chtěl zjistit, jestli je mezi námi ještě nějaká chemie."

Čekal jsem, že bude chtít vědět víc, ale ona jen neurčitě trhla rameny a zavolala: ,,Holky, myslím, že je načase, abyste se s tátou vrátily domů!"