Nedej se! ✔️

12. kapitola

Candy

Logan se na mě shovívavě usmál a já se pořádně nadechla. ,,Tak jo, teď už to dám."

Původně jsem byla vděčná, že jsme skončili jen u minigolfu, protože jsem věděla, že s klasickým by to byl naprostý průšvih. Teď jsem ale měla pocit, že se tím nic nezachránilo. 

Jemně jsem se napřáhla a poslala golfový míček mimo dráhu. Logan se v tu chvíli neudržel a vyprskl smíchy. 

,,Měli jsme si jít zahrát ten venkovní minigolf. Tam by se mi klepaly ruce zimou a měla bych se aspoň na co vymluvit," mumlala jsem si pro sebe, když jsem mezi procházejícími lidmi, kteří se přemisťovali na další stanoviště, naháněla ten blbej míček.

,,Zkus to ještě jednou. Kdyby se ti to zase nepovedlo, můžu to odehrát za tebe."

,,Ne, to ani náhodou, tohle je moje chvíle!"

,,Je to tvoje chvíle už půl hodiny. Díkybohu, že jsme začínali sami, protože jinak by se za tebou vytvořila pěkná fronta."

,,Haha, tak teď mě sleduj!"

Znovu jsem vynaložila až příliš velkou sílu. Nebýt Loganovy nohy, odpálila bych míček opět mimo dráhu. 

,,No vidíš, už mi to jde líp," usmála jsem se a přešla k němu, abych svých třicet minut slávy konečně dohrála. Bylo mi jasné, že se po mně začínají ostatní hráči ohlížet. Nikdo na světě není tak neohrabaný jako já. NIKDO.

,,Dělá si ze mě ta bílá věc srandu?" zamračila jsem se, když se míček zastavil milimetr před jamkou. Aniž bych čekala na Loganovu odpověď, přešla jsem blíž a strčila do něj špičkou boty. ,,Tak jo, můžeme dál. Kolik je tu ještě...?"

,,Patnáct."

Nastalo dlouhé ticho, které jsem přerušila odkašláním. ,,No, vidím to na takových deset hodin. Teda, pokud se budu opravdu hodně snažit."

**

Místní kavárna pro mě byla jako sklenička vychlazené koly ve vyprahlé poušti. K naprosté spokojenosti mi chybělo už jen to, aby byl Logan chvíli potichu. 

,,Můžeš sklapnout, prosím?"

,,Mmmm, ňam. To tu chceš sedět v trapném tichu?"

Věnovala jsem mu zoufalý pohled. ,,Ano, prosím."

,,Ty se nechceš trochu poznat?"

,,A k čemu? Nepotřebuješ znát můj životopis, abys mě mohl ojet."

S pobaveně vyklenutým obočím přikývl a spolkl poslední sousto. Pak se pořádně napil vody a jazykem zkontroloval, jestli mu mezi zuby nezůstaly zbytky moučníku. Hned nato začal zase žvanit: ,,To sice nepotřebuju, ale stejně bych se o tobě rád něco dozvěděl. A ta tvá podrážděnost je mi u zadku. Jestli si myslíš, že kvůli tomu působíš drsně, tak opak je pravdou."

Zamračila jsem se a pak zvedla oči v sloup jako puberťačka. Nemohla jsem ze sebe setřást tu podrážděnost, protože jsem před ostatními nerada odhalovala své slabé stránky. A taky jsem nerada prohrávala. S tímhle chlapem jsem prohrávala pořád. 

,,Dobře, jestli si chceš vážně povídat o životě, tak do toho. Ale bude to oboustranné! Třeba mi pověz o svých bejvalkách, jestli teda nějaké jsou."

Zadíval se jakoby skrze mě. ,,Ale ano, jedna by se přece jen našla."

,,Měla jsem za to, že dáváš přednost-"