V zajetí psychopata

3. kapitola- Seznámení

Nebyl to muž, ale mladý muž. Byl vysoký, štíhlý, trošku svalnatý a měl hezké a husté zrzavé vlasy. Ale bohužel působil nebezpečně. ,,Victore, nech dámu sednout." řekl ten zrzek tomu holohlavému chlápkovi. Posadil mě do křesla hned naproti zrzka a odešel. Zrzek spustil: ,,Ty jsi Katherine Hallová, že ano? ....no jistě. Já jsem Jerome Valeska a ty teď budeš bydlet u mě.". Hned, jak řekl to jméno, jsem věděla, kdo to je. Je to přece ten psychopat, o kterém dnes ráno vysílali v televizi. To snad ne. Začala jsem být ještě více nervózní a ještě více jsem se ho začala bát. Jerome řekl: ,,Nějaké otázky?". Já jsem jen seděla s vyděšeným výrazem ve tváři. Jerome pokračoval: ,,Kolik ti je?". Stále jsem jen mlčela. Jerome vstal a řekl: ,,Víš co, přiměju tě mluvit.". Vzal do ruky ovladač, který měl předtím v kapse. Zmáčkl tlačítko a v tu chvíli mi ke křeslu připoutal ruce. Vrtěla jsem se a snažila se odsud dostat, ale jako vždy marně. Přišel ke mě blíž a klekl si. Podíval se na mě vážným pohledem. Po chvilce rychle vytáhl z kapsy svůj kapesní nožík a udělal mi malou řeznou ránu do ruky. Vykřikla jsem a sykala bolestí. Začaly se mi i ronit slzy. Jerome schoval svůj nožík a řekl: ,,Už budeš mluvit?". S hlavou sklopenou a slzami v očích jsem souhlasně kývla hlavou. Jerome pokračoval: ,,Dobrá tedy. Kolik ti tedy je?". Odpověděla jsem mu jen: ,,16". Jerome nasadil radostný úsměv, vstal, a řekl: ,,No páni, ono to i mluví. Mě je 18, jen dvou letý rozdíl, krasotinko.". Jen jsem se na něho koukala. ,,A ta druhá otázka. Máš ještě nějaké otázky?" zeptal se Jerome. Chvilku jsem přemýšlela, jestli mám něco říct. Po chvilce jsem se odhodlala a spustila: ,,Asi jo...Kde jsem a co tady dělám? Proč jsi mě unesl?". Jerome jen stál předemnou s jednou rukou za zády a předstíral, že přemýšlí. Pak jen přistoupil blíž, předklonil se ke mě a řekl: ,,Budeš teď moje...dá se říci... oběť bez smrti. Spíš moje zajatkyně. To se ještě uvidí. Ale ukradl jsem si tě pro sebe.". Jerome se psychopaticky usmál, já jsem stále seděla velmi vyděšeně. ,,Policie mě najde." řekla jsem, Jerome se zasmál a poté řekl: ,,No, to pochybuju. Poldové neví, kde jsi a ani se to nedozví. Ale kdyby náhodou jo, mám své strážné, jako třeba tady Victora Zsasze.". Jen jsem seděla a koukala na Jeroma. Pak zmáčkl tlačítko na ovladači a tím mě odpoutal od křesla. Hned jsem se chytla za tu poraněnou ruku a koukala jen na ní. Jerome odešel do jiné místnosti a když po chvilce přišel, nesl v ruce obvaz. ,,Tím si to obvaž a přestaň bulet." řekl a hodil po mě ten obvaz. Obvazávala jsem si to, přitom se mi trochu třepaly ruce. Když jsem měla ruku obvázanou, Jerome mě chytl za loket a podal mi můj batoh a kufr. Vzala jsem si to a on mě hned vedl do nějaké místnosti, úplně na druhém konci chodby. Šla jsem rovnou za ním. Otevřel dveře a já jsem pomalým krokem vstoupila dovnitř. Ocitla jsem se v krásné ložnici s velkou postelí. Jerome řekl: ,,Tak se pěkně vyspi, uvidíme se ráno.". Pak zabouchl a zamknul dveře. Sedla jsem si na postel a začala brečet.

Více v další kapitole... jak se vám líbila tahle?