V zajetí psychopata

12. kapitola- Strach

Jerome řekl: ,,Zvládneš to. Nevnímej tu bolest. Zkus to. Vím, že to chceš.". Neměla jsem odvahu. Nemůžu se říznout. Neudělám to. Jenže Jerome je strašně manipulativní člověk. Dokáže zmanipulovat snad kohokoliv. Najednou jsem přiložila žiletku ke své ruce, stále jsem se dívala do Jeromových očí. Já to...asi to udělám. ,,Ne!" vykřikla jsem a odhodila žiletku na zem. Jerome se podíval na žiletku a pak pomalu obrátil pohled, teď už bez úsměvu, na mě. Stále mi držel ruku. Najednou zvedl žiletku ze země a dal mi ji zpět do ruky, i když jsem jí nechtěla. Jerome nastavil svou ruku a řekl: ,,Tak to zkusíme jinak. Řízni mě.". A sakra. Na to jsem taky neměla odvahu. Navíc jsem se bála, že mi pak něco udělá. ,,Tak dělej, to zvládneš. Stačí jen... malinké říznutí." řekl Jerome. Přiložila jsem žiletku na jeho ruku, ale hned pak jsem jí položila na stůl a vyděšeně řekla: ,,Ne, já nemůžu.". Jerome se na mě chvíli, se zklamaným výrazem, jen tak díval. ,,Škoda." řekl a podíval se na žiletku. Najednou jí vzal do ruky a chvíli se na ní jen tak díval. Bylo to děsivé. Navíc mi pořád držel ruku. Myslela jsem si, že už to bude v pohodě, ale on najednou dal rychle žiletku na mou ruku a začal pomaličku řezat. Sykala jsem bolestí a hlasitě křičela ,,Ne! Dost! Prosím! Už dost!". Nemohla jsem se na to dívat. Vehnalo mi to slzy do očí. Najednou Jerome přestal a já se podívala na svou ruku. Bolelo to. Jerome mi dal opatrně žiletku do ruky, nastavil svou ruku a řekl: ,,Teď jsi na řadě ty.". Odmítala jsem a s vyděšeným pohledem se mu snažila utéct. Bohužel marně. Držel mě pevně. Jerome položil žiletku na stůl. Najednou mě s neočekáváním zatáhl za ruku, aby si mě přitáhl blíž k sobě a druhou rukou mě chytl zezadu za hlavu. Chvíli se mi díval do očí a pak se přiblížil k mému uchu. Bylo to hrozné. Takhle vyděšená jsem snad ještě nikdy nebyla. Jerome mi děsivým hlasem zašeptal do ucha: ,,Stejně to jednou uděláš. Jednou vezmeš do ruky tu podělanou žiletku, nebo možná i nůž, a řízneš se. Uděláš to, ani nebudeš vědět jak...". Chvilku přestal a pak pokračoval, už klidnějším hlasem: ,, Protože já.... já...Já tě dovedu k šílenství, víš to?". Po té se oddálil a podíval se na mě, už s klidnějším pohledem. Jenže po chvilce nasadil zase ten svůj děsivý úsměv. Pomalu mi začal pouštět ruku, až se mi postupně ulevilo. Začala jsem se pomalu, ale jistě, vzdalovat. Chtěla jsem se vytratit z místnosti. Jenže Jerome najednou vytáhl z kapsy obvaz, ukázal mi ho a řekl: ,,To tu ránu už nechceš ani ošetřit?". Zaskočilo mě to, ale vrátila jsem se o pár krůčků zpět. Vzal mi ruku znova. Rychle, ale tentokrát už jemněji. Obvazem mi obvázal ruku. ,,Nemusíš se bát, pan doktor Jerome Valeska ti ručičku ošetří. A jestli budeš hodná, dostaneš bonbónek." řekl směšným hlasem a pak se zasmál. Mě ale do smíchu nebylo. Když jsem měla ruku obvázanou, Jerome se mi podíval do očí. Vůbec nic neříkal. Jeho oči...jsou tak manipulativní. Najednou vstal ze židle, stále se mi díval do očí, já jemu taky. Manipuloval mě svýma očima. Jerome dal obě své ruce na má ramena. Potom mi dal jednu ruku na tvář a pramen vlasů mi dal za ucho. Jen jsem čekala, co udělá.

Co Jerome udělá? To se dozvíte příště. Ano, asi jsem vás možná trochu napjala, omlouvám se, ale za to máte aspoň důvod, těšit se na další kapitolu😄
KONEC KAPITOLY