V zajetí psychopata

27. kapitola- Sbohem

Sednu si, otevřu obálku a vytáhnu z ní dopis. Ještě si všimnu, že na obálce je napsáno "Pro Jeroma". Čtu dopis.

Milý Jerome, když budeš číst tento dopis, budu už nejspíš někde jinde. Už jsem nemohla dál. Vím, že to asi bude pro tebe těžké. Pro mě to taky není lehké, ale musíme to překonat. Nemůžu milovat někoho a žít s někým, kdo mě unesl, znásilnil a zabil mé nejbližší. Snažila jsem se to překonat, jenže to nešlo. Mám tě ráda, ale bylo by lepší, aby jsme se už nikdy neviděli. Je to pro mě těžké, ale věřím, že to časem přejde nás oba. Sbalila jsem si věci a odešla, jak už asi nejspíš tušíš. Nemusíš se bát, nikomu o tobě ani tvém sídle neřeknu. Věř mi. Starej se dobře o své kotě. Věř mi, bude to dobré. Můžeš být dál takový, jaký jsi byl dříve. Dříve, než jsi poznal mě. Jen mi prosím slib, že na mě zapomeneš. Prosím, zapomeň na mě a v žádném případě mě nehledej. Promiň, ale už se nikdy neuvidíme. Sbohem Jerome,

Kate.

Byl jsem z toho dopisu na dně. Chtělo se mi brečet. Je to divné. Tohle se mi většinou nestává. Nemůžu to takhle nechat. Je mi zle. Sedím u stolu v kuchyni, mám hlavu opřenou o ruce a hledím na dopis. Kytice je položena na stole hned vedle mě. Co s ní mám teď dělat? Komu ji mám dát? Nikomu. Protože nikdo takový, jako Kate není.
     Když jsem se trošku uklidnil, vzal jsem kytici, dal ji do vázy s vodou a zanesl jí do pokoje od Kate. Položil jsem ji na stůl, posadil se na postel od Kate a chvíli se na ní díval. Chtělo se mi znovu brečet. Je to divné. Nemám to ve zvyku. Teď jsem si uvědomil, jak moc Kate miluju.

•Z pohledu Kate•
Procházím ulicemi města a táhnu za sebou velký kufr. Jdu a přitom brečím. Je mi jedno, že mě někdo uvidí. Mám na sobě mikinu, aby nikdo neviděl, jaké mi Jerome udělal rány žiletkou. Pro některé to nemusí být úplně příjemný pohled.
     Stále myslím na Jeroma. Nejde na něho zapomenout. Bojím se, že to nedokážu.

***

Vejdu do paneláku, kde jsem bydlela. Vystoupám pár pater, předstoupím před dveře svého bytu. Vytáhnu klíče a odemknu dveře. Vejdu dovnitř. Zamknu za sebou dveře a rozhlížím se kolem. ,,Vítej zpět, reálný živote." řeknu tiše. Jdu do svého pokoje a lehnu si na svou postel. Jak příjemný pocit, být zase doma. Jen škoda, že tu jsem sama. Rodina už se mi nikdy nevrátí. Jenže já stále myslím jen na Jeroma. Nejde ho dostat z hlavy. Sednu si na postel, opřu si hlavu o ruce a rozbrečím se jako lachtan.

•Z pohledu Jeroma•
Vzpomenu si, že mám někde ještě schovaný její mobil. Ano, je v ložnici. Vytáhnu ho, chvíli na něj koukám. Pak se k němu přitulím a chce se mi brečet. Ale ne! Už nesmím!

Jdu do kuchyně a znovu se podívám na ten dopis. Ukápne mi nad ním slza. Nemůžu se na něho dál dívat. Nemůžu uvěřit tomu, že už ji nikdy neuvidím.

KONEC KAPITOLY

- Více v další kapitole...😢