HATE OR LOVE?

40.část

*Z pohledu Viktorie*

Když mi to všechno Miley vysvětlila, všechno mi to najednou začalo dávat smysl. Najednou jsem pocítila pocit naděje. Měla jsem naději, že nakonec přes to všechno, co se mezi mnou a Justinem stalo, tak že nakonec budeme přece jen spolu. Rychle jsem si sehnala taxi, aby mě zavezl na letiště.

Jakmile jsem dorazila na letiště. Šla jsem dovnitř a hlavou se mi nehonilo nic jiného než otázka:‘‘Jakou mám jistotu, že mě má Justin ještě rád?‘‘. Ano vím, říkal mi, že chce, abych byla šťastná, ale kdo ví, třeba už semnou být nechce. Říkala jsem si, ale za ten risk to stálo. Běžela jsem letištěm a nikde jsem ho nemohla najít. Utíkala jsem přes davy lidí a šlo to vážně těžko. Až jsme v dálce zahlédla černou kapuci, přesně tu, kterou měl na sobě první večer, co jsme se potkali.

‘‘Justine! Justine!‘‘ zakřičela jsem, co nejvíc to šlo, ale on se neotáčel.

*Z pohledu Justina*

Když jsme s Fredem dorazili na letiště, cítil jsem, že už je po všem. Že už nemá cenu bojovat a snažit se! Už nikdy! A nebylo to, jako kdysi, když jsme si řekl, že už na ni nechci myslet, tentokrát jsem to myslel doslova! 
Jakmile odletíme z N.Y už nebude cesta zpátky!

Najednou jsem ale zaslechl Viktoriin hlas. Nebyl jsem si jistý, jestli je to její hlas a tak jsem se raději neotáčel. Ale ten hlas zesiloval a mě došlo, že to není jen v mé hlavě. Otočil jsem se a díval jsem se přímo na ni.

*Z pohledu Viktorie*

Když jsem zakřičela ještě jednou, Justin se otočil. Jen stál a díval se na mě. Davy lidí se mezitím cpaly dopředu. Alfredovi zřejmě došlo, že spolu budeme mluvit, proto vzal tašky a šel si někam opodál sednout na lavičku a najednou jsem já i Justin, věděli, že se musíme obejmout. Drali jsme se davem lidí a zdálo se to být nekonečné, jakoby lidé nechtěli, abychom byli spolu. Nakonec jsme na sebe ale narazili. Stáli jsme naproti sobě asi půl metru od sebe. Dlouze jsme se na sebe dívali a po chvíli jsem se neudržela a na Justina jsem se usmála. On mi úsměv hned opětoval. A rázem jsme oba věděli, co máme dělat! Přišli jsme k sobě a já jsme ho objala tak pevně, jak jsem jen mohla. Nikdy v životě jsem necítila, takový pocit bezpečí, než jako jsme měla, když mě objímal. Najednou jsem svoji hlavu zvedla z jeho ramena a usmáli jsme se na sebe a začali jsme se líbat. Jako bychom nemuseli říkat nic a věděli jsme přesně to, co chtěl ten druhý říct. Nebyla potřeba slov. Mluvili jsme očima a svými činy. V tomhle případě za nás mluvili naše rty.

‘‘Justine, já..nevím, čím začít.‘‘řekla jsem a vážně jsem netušila, co mám teď říct.‘‘Asi jen to, že jsem byla hloupá, když jsem si lhala a říkala jsem si, že chci, aby si odjel. Nechci, aby si odjel! Justine, to o tom tvém odcházení byla pravda, ale kdybych mohla, udělám cokoliv, aby si zůstal. A spletla jsem se v tobě. Jsi přesně takový, jaký jsi, a to je hlavní. Mám tě ráda, takového jaký jsi! Všechno mi to došlo, až teď a kdyby nebylo Miley, tak si o tobě pořád myslím to špatné, protože je pro mě snaží myslet si o tobě to špatné, abych si nepřipouštěla jednu věc… a ta věc je,že..uhm, Justine, miluju tě!‘‘ dořekla jsem nakonec a tentokrát jsem v očích neměla slzy, které by mi působily bolest, byli to slzy štěstí. Byla jsem šťastná, že jsme právě teď spolu a že mu můžu říct vše narovinu a hlavně, že jsme se naučila to, že abych lhala sama sobě, není dobré.

‘‘Viktorie, říkal jsem si, že až odjedu, bude konec! Už jsem se nechtěl dál snažit. Řekl jsem si, že prostě spolu být asi nemáme a vím, nechoval jsem se taky dvakrát nejlíp, ale všechno, co jsem dělal, bylo kvůli tobě! Při všem co jsem dělal, jsem myslel na tebe. A před svými pocity jsem nemohl utéct, ani kdybych chtěl. Už od prvního okamžiku jsem se na tebe díval, jako na holku, kterou jsme si vždycky přál. Miluju tě Viktorie.‘‘ dořekl Justin a znovu jsme pocítili tu přitažlivost a tu chemii, která mezi námi je.

‘‘Ale co budeme dělat? Nemůžeš tady semnou přece zůstat, navíc pozítří odjíždíme do Evropy…‘‘řekla jsem po chvíli, když jsme se s Justinem procházeli venku před letištěm.