Budoucnost~ Newt~Labyrint. [DOKONČENO]

44. 💔

🐺

Děkuji moc za podporu ❤
Dáváte mi sílu psát ❤

Příběh věnuju:
cordeliamendes

Všichni jsme vyběhli ven a to zrovna k nám běžela partička placerů s Gallym v čele. Udýchaně se zastavili a Gally spustil.

,,Brány se nezavírají! Jdou sem rmuti." Všichni chvíli stáli a měli strach v očích.

Co teď?

Ve vnitř jsem začala panykařit. Srdce se mi rozbušilo ještě víc a cítila jsem jak se mi adrenalin šíří po těle.

,,Minho," Alby se podíval na Minha a on kývl.

,,Vem všechny běžce a vemte všechny zbraně co máme!"

,,Ano!" Minho s Thomasem už běželi prič a Alby se podíval na Gallyho.

,,A my půjdeme schovat všechny placery, rychle !" Všichni se rozběhli prič a já tam stála jak tvrdé Y.

Placem se začal ozývat hnusný zvuk kovových částic a zvuky rmutů.

Duch.

Řeklo něco ve mě a já se konečně probrala. Vykulila jsem strachem oči a cítila jak se v mé hrudi šíří tupá bolest.

Dala jsem se do rychlého kroku jenomže mě zastavila ruká na mém rameni. Rychle jsem se otočila a spadla pohledem do oříškově hnědých očí.

Byly lehce vlhké a odráželo se v nich noční dění dnešního osudného dne.

,,Kam jako jdeš?! Běž se schovat!" Zakřičel abych ho slyšela přes všechen hluk kolem.

,,Musím najít Ducha!"

,,Ne! Běž se rychle schovat!" Chytil mě silně za ruku a začal mě tahat prič.

Nemůžu něco se děje, s Duchem něco je, cítím to.

Promiň Newte...

Zastavila jsem se a vytrhla svou ruku z ruky od Newta.

,,Nestarej se o mě Newte, je pozdě, ty jsi mě nechal jít." Chvíli jsem se mu dívala do očí ale po chvíli se hned otočila a běžela do lesa.

Utíkala jsem a při tom křičela Duchové jméno.

Snažila jsem se neposlouchat zoufalý  křik placerů, umírajících placerů.

Předběhla jsem přes menší mítinku ale hned se trhnutím zastavila.

Zhluboka jsem dýchala a snažila se zdržet pláč.

Pomalým pohybem jsem otočila hlavu do leva a pohledem sjela na Ducha.

Seděl na mítině a díval se na mě. Jeho srst už nebyla černá ale krvavě rudá.

,,Bože," Špitla jsem a přiběhla k němu. Klekla jsem si a v tom se mu podlomily nohy a tělem upadl do mé náruče.

,,Bože!" Začala jsem zoufale brečet. Cítila jsem tu bolest která mi trhala srdce.

Rukou jsem sjela po jeho srsti a snažila se uklidnit. Zhluboka jsem dýchala a poslouchala tlukot jeho srdce.

,,To bude dobrý," Špitla jsem a nepřestávala brečet. Podívala jsem se na jeho obrovské bodance po celém těle.

Přitiskla jsem ruce na jeho rány aby nevykrvácel a víc ho objala.

,,To bude dobré." Dýchala jsem stejně jako on a pořád se snažila uklidnit a v hlavě si říkat že to bude dobré.

Otevřela jsem trhnutím oči.

,,Duchu ? Duchu ne!" Začala jsem panikařit. Duch začal pomale dýchat a já začala zase brečet.

,,Nenene ne." Přestal Dýchat a zavřel oči. Převrátila jsem ho a začala mu dělat masáž srdce.

,,No ták!"

,,Duchu nenechávej mě tu !"

,,Bojuj!" Křičela jsem a brečela o život.

Odešel.

Přestala jsem a vzala si ho znovu do náruče a brečela nejvíc jak jsem mohla.
Položila jsem hlavu na jeho záda a nechala proud slz téct.

,,Promiň mi to." Zašeptala jsem a zavřela oči.

😭😭😭

Navždy v našem srdci Duchu.

🖤🐺