Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

2. kapitola - Kurt

Svižně přelezu železný plot a pomůžu Zee seskočit dolů.

„Tak jsme tady," zašeptá.

„Jo," drcnu do ní loktem, „tak jdem." Hřbitov. Místo, které mě vždycky fascinovalo. Od té doby, co jsme spolu se Zee v první třídě zasedli do lavice, začali jsme chodit sem. Líbí se mi tu hlavně večer. Je tu takové ticho...

Dojdeme k hrobečkům malých dětí, a já se už automaticky skloním pro svíčku, co tam leží. Je to se Šílencem takový náš rituál, zapálit všechny svíčky na těchto malinkých čtverečcích, kde děti odpočívají už navždy. Občas by mě zajímalo, jaké to asi je. Z myšlenek mě vyruší kamarádčino vyjeknutí.

„Auvajs, spálila jsem si prsty."

„Ukaž ty nemehlo," směju se jí, „víš, že dětem sirky do ruky nepatří."

Řekl jsem to stejně jako dospělí, a tak na mě Zee vyplázne jazyk.

„Jsi moc moc zlá holčička, že jsi rodičům vzala zápalky," pokračuju, ale už to nevydržím a směju se na celé kolo - a ona se mnou.

Patnáct plamínků za patnáct dušiček, a pak pomalu kráčíme mezi hroby a čteme si jména, i když oba už víme, kde kdo leží. Aby ne, jsme tu snad po milionté.

„Hele, u Gadricka je už tma," otočí se na mě a v očích se jí zablýsknou plameny. Gadrick bydlí naproti. Je to nerudný starý páprda, který nemá rád lidi. Proto je asi hlídač hřbitova jediná práce, kterou může dělat.

„Třešně," ozvu se, protože mi v hlavě zablikal nápad. „Má několik třešní na zahradě. Měla bys chuť na pozdní svačinu?"

„Co bys řekl?" opáčí. Hned na to už vyrážíme. Pozemek je sice obehnán živým plotem, ale blízko něj roste bříza, jejíž větve sahají až na Gadrickovu zahradu. Leze první a já hned za ní. Za moment už si hovíme v koruně třešně a cpeme se sladkými plody. Pecky flusáme všude kolem sebe a soutěžíme, kdo ji vyplivne nejdál. Vyhrávám. Zee sedí na větvi, která je trochu níž než ta má a já si o ní opírám nohy. Abych ji vystrašil, začnu do té větve trochu kopat, až se celá třese. Je to legrace, dokud oba neuslyšíme hlasité zapraskání. Vypadá to, že se mi podařilo tenhle kus stromu nalomit. Když se Zee snaží přelézt jinam, větev se najednou celá utrhne. Nejsme sice moc vysoko, ale černovláska se lekne a zaječí. No jo, holky. Rychle hmátnu po její ruce a tak dolů nespadne, jenže když se s úlevou vyhoupne vedle mě, zjistíme, že se u Gadricka rozsvítilo světlo.

„Kdo je tam?" uslyšíme po chvíli jeho chraplavý hlas. „Mám pistoli a nebojím se ji použít!" Vytřeštím oči a pohlédnu na kamarádku.

„Jdeme," naznačí rty a já přikývnu. Bleskově kladu jednu nohu za druhou, a když na druhé straně oba stojíme pevně na zemi, rozběhneme se k řece. To už je pak domů kousek.

„Pche, ten dědek," chechtá se a opírá se udýchaně o zábradlí mostu.

„To byla sranda," přidám se k ní a pak se pomalu šineme k našim domovům.

„Zase zítra?" usměje se, když stojíme před jejími dveřmi a já pokrčím rameny. Proč ne.

*

Snažím se potichu vkrást dovnitř, ale nepodaří se mi to. Ve dveřích kuchyně stojí táta.

„Kdes byl? Je půl jedenáctý," snaží se působit autoritativně. Po boku se mu objeví máma.

„Nech ho bejt, jsou prázdniny."

„Jenže je mu teprve osm," namítne můj otec a mamka pokrčí rameny.

„No právě, už je dost velkej." Oba se ztratí v obýváku a já jdu do pokoje. Jejich hádka nabírá na hlasitosti a nejde přeslechnout, vložím proto do kazeťáku Beatles, abych jejich hlasy přehlušil. Prsty přejedu přes nápis Nenávidím mámu, nenávidím tátu, který jsem tam před pár týdny vyryl. Nic se na tom nezměnilo, spíš naopak. Je to horší a horší. Nevím, co mám dělat a tak jsem rád, že mi teta Mari půjčila kytaru. Jela někam na dovolenou a mám ji hlídat jako oko v hlavě. Je báječná! Teta i kytara.

A tak tady sedím, poslouchám hudbu a chvíli si brnkám, než přijde táta a zakáže mi to, protože je prý pozdě. Náladu mi zvyšuje aspoň to, že je léto a mám volno. Zítra se Zee určitě zase zažijeme nějaké další dobrodružství.