Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

13. kapitola - Mackenzie

Zvonek mi oznámí, že u dveří někdo stojí, a tak Kurta, který zevluje u mě v obýváku, zanechám kde je, a jdu otevřít.

„Elisabeth!" zvolám vesele, jakmile vezmu za kliku. Spěšně ji pozvu dál a zabouchnu. Venku sice sněží jen lehce, ale je pořádná kosa. I přesto se na jejím obličeji usadí sice plachý, ale široký úsměv.

„Veselé Vánoce!" Stisknu ji v objetí a přání oplatím. Moji rodiče jsou sice výjimečně doma, v zimě se, nepřekvapivě, pořádá mnohem méně hippisáckých workshopů a setkání, ale i tak mi nedělají společnost.

Pozvali si totiž pár kamarádů a na půdě, kterou máme přestavěnou na velkou relaxační místnost, zorganizovali schůzku. Vím, že je při tom nemám rušit, takže jsem se rozhodla pozvat své jediné přátele na takové vánoční posezení, protože včera byl Štědrý den.

„Donesu ti pití," oznámím jí a pokynu k místnosti, kterou už okupuje můj první host.

„Běž za Umělcem, něco tam patlá," dodám a zamířím do kuchyně. Když jsem zjistila, že svého kamaráda zase po nějaké době uvidím, protože měl aspoň na jeden den přijet k nám do Aberdeenu, byla jsem radostí bez sebe. Bez zaváhání jsem mu nabídla, ať přijde na návštěvu. Z mnou pochopitelných důvodů nechce moc zůstávat doma u mámy, i přesto, že se nesmírně těšil na Kim, kterou příliš nevídá.

Šťastně, s hrnkem teplého čaje pro Elisu, vejdu do obývacího pokoje.

„Mám radost, že jsi mohla přijít," oslovím černovlásku, která tiše a pozorně sleduje blonďáka. Ten sedí v tureckém sedu na zemi, na stehnech má položený kroužkový blok a pero mu rychle klouže po papíře.

„Kurte, už mi řekneš, co to děláš?" Nahnu se přes něj, abych šálek položila na stůl, a přitom mu kouknu přes rameno.

„Snažím se napsat další text," odpoví mi, ale psát při tom nepřestane.

„Tak už nám to přečti," zaúpím a pohlédnu na Elisabeth, aby mě podpořila. Ta jen mlčky přikývne.

„Ještě to nemám hotový, musíte ještě chvíli vydržet," vzhlédne ke mně kamarád a vyplázne jazyk. Zakoulím očima a jdu zapnout gramofon. Za zvuku Beatles sebou otráveně plácnu na gauč vedle Elis. Nejsem zrovna dvakrát trpělivá.

„Co ti vlastně přines' Santa?" obrátím se na ni zvědavě.

„Boty." Řekne a já vyčkávám, zda k tomu něco poví. Naštěstí tomu tak je.

„Tatínek Vánoce slaví nerad, říkal mi, že se den před Štědrým večerem jeho otec, tedy můj děda, zabil. A tak jsme to jen odbyli." Pokrčí smířeně rameny. Je mi jí tak líto. Amanda s Frankem jsou sice věčně v tahu, ale na ten jeden den v roce se vždycky překonají a já si pak přeju, aby svátky vánoční byly celoročně.

Začnu soustředit pozornost na Kurta, abych se ho zeptala, co dostal za dárek on, ale zůstanu mlčet. Blondýn svýma velkýma modrýma očima soucitně a zároveň zkoumavě skenuje černovlásku a ona mu pohled oplácí. V hrudi mě něco bodne. Co to může být? Abych ten divný pocit zaplašila, rázně se zvednu a odklušu do svého pokoje pro rozkreslený komiks. Když se po chvíli vrátím, shledám, že si Elisabeth přesedla. Pohovka zůstala prázdná a ona si hoví těsně po boku Umělce. S lehkým úsměvem si čte jeho píseň, a on napjatě čeká na její názor. Vypadají, že jim vůbec nechybím. To mě trochu zamrzí, ale hned na to zapomenu, protože kamarád pozvedne pohled mým směrem a vyzve mě:

„Zee, honem, pojď si to taky přečíst! Myslíš, že je to dobrý?" Zazubím se na něj a natáhnu ruku, aby mi blok podali. A pak už jen hltám slova, která napsal.

*

Elisa odešla před hodinou, ale Kurt ještě domů jít nemusí – a hlavně nechce. Jelikož se nás pomalu zhosťuje lenivá nálada, snažíme se vymyslet, co bychom mohli podniknout. Naštěstí mi to netrvá dlouho a nápad se dostaví. Blonďák polehává na koberci, a když s náhlou energií vstanu, lekne se.

„Pojď, něco mě napadlo," potáhnu ho za paži, abych ho zvedla. Vyhopsám po schodech do patra a s námahou se opřu do dubových dveří ložnice rodičů. Nejsou tak těžké, aby nešly otevřít, ale kliku už dlouho nikdo nepromazal. Frank to slibuje už minimálně od léta, ale nemá na to čas. Není se čemu divit, vždyť mu sotva zbývá čas pro mě.

„Co je tam tak zajímavého?" zabručí Umělec, ale já zavrtím hlavou. Musí počkat. Konečně se mi to podaří a já vklouznu do místnosti. Kurt se zastaví na prahu, v tomhle pokoji nikdy nebyl. Rozhlíží se po tom chaosu, co tam panuje a já se mezitím skloním pod postel.

„Tadá!" Vytáhnu kytaru a podám mu ji. Opatrně si ji převezme. Udělám pár kroků do komory a za moment v náručí svírám bongo.

„Rodiče si nedávno pořídili tohle," pozvednu ruce s bubnem, „zablbneme si?"