Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

16. kapitola - Kurt

I přesto, že jsem dneska přišel domů trochu později než obvykle, nikdo mi to nevyčetl. Nejspíš je to tím, že za chvíli budou prázdniny. Konečně! A sedmá třída bude za mnou. Ohromně se těším, protože se sejdu se Zee. Už notnou dobu jsem ji neviděl, nebyl totiž čas a hlavně ani chuť jezdit do Aberdeenu – kvůli mámě a taky Frankovi. Do konce školy ale zbývají ještě dva týdny, a tak jsem se rozhodl jí zatím poslat jenom naše školní noviny Puppy Press. Ne jen tak, ale proto, že je tam o mně článek a přijde mi srandovní. Prý Řízek měsíce. Tutově ji to potěší, pomyslím si a strčím obálku s časopisem do batohu. Ráno po cestě do školy to hodím do schránky.

*

Vyučování proběhlo v pohodě, nejen díky tomu, že je dnes pátek, ale také jsme měli dvě hodiny kreslení s panem Kannem. Je to asi jedna z mála věcí, co mi opravdu jde. A baví mě to. Myslím si, že kreslení a hraní v kapele je na škole to vůbec nejlepší. Po poslední hodině zamířím do kroužku, v zimě jsem skončil s baseballem a přidal se sem, do univerzitního týmu zápasníků. Ani nevím, co mě to popadlo, ale jelikož nás vede pan Kann, ano, ten z hodin malování, tak nechci tým jen tak opustit. Nechci, ať si o mně začne myslet něco špatného, vypadá to, že jsem jeho oblíbenec.

„Pane Cobaine?" ozve se vedle mě hlas, není to nikdo jiný než on.

„Ano pane?" obrátím se k němu.

„Prohlížel jsem si váš obrázek z dnešní hodiny a napadlo mě, nechtěl byste nakreslit obálku pro Puppy Press?" zeptá se.

„Rád," usměju se a hned začnu přemýšlet nad tím, co by to mělo být.

Trénink naštěstí netrvá dlouho, ale to je jenom výjimečné. Nemohl jsem si nevšimnout, že na mě na lavičce čeká Roni. Roni Toyrová je moje... Moje co? Kamarádka? Někdo by mohl říct, že holka, protože se občas držíme za ruce. Líbí se mi a já jsem prý sympatický zase jí, a tak jsme se spolu začali víc bavit. Je fajn, ale občas mi leze na nervy, že je strašně upovídaná. U Šílence mi to tolik nevadí, napadne mě, když se k ní připojím a pomalu jdeme domů. Tedy, ona domů, kam ji doprovodím - já zamířím na úřad.

Proč zrovna tam? Jelikož před měsícem tam začala pracovat máma. Chodím za ní proto, abych vyzvěděl, jak se má Kim a taky...

„Ahoj, mami," pozdravím ji a stoupnu si blízko jejího stolu. Unaveně, ale s nepřekvapeným výrazem, ke mně vzhlédne od stohu papírů.

„Kurte, už jsi zase tady? Říkala jsem ti, že bys tady neměl být. Pan Andrews to nevidí rád, zdržuješ mě od práce."

„Já vím, ale doma je to k nesnesení, víš? Jenny mi zakazuje snad všechno, a táta místo aby, no, aby jí něco řekl tak jí jen dává za pravdu. Myslel jsem, že bych teď mohl, já nevím..."

„Kurte," přeruší mě mamka, „na tohle opravdu nemám čas. Navíc, Frank by s tím nesouhlasil. Měl bys být šťastný, máš novou, úžasnou rodinu," ušklíbne se, „tak nechápu, na co si stěžuješ. Buď rád, že nemusíš být u nás, teď tam není moc dobrá atmosféra." Naštvaně, že mě ani nenechala domluvit a rovnou to zamítla, kopnu do stolu a beze slova odejdu. Na to nemám!

Pomalu se šinu k domu a přemýšlím, jestli vůbec má cenu o prázdninách do Aberdeenu jezdit. Kdybych tak moc nechtěl potkat Zee a taky Elisabeth, tak bych se na to vykašlal. Ale na druhou stranu, aspoň odtud vypadnu, odfrknu si a zabouchnu za sebou dveře. Batoh hodím do kouta, ten mě teď dva dny zajímat nebude, a natáhnu se na gauč. Výjimečně tady nikdo není a tak se můžu věnovat své nejoblíbenější činnosti – koukání se na televizi. Miluju snad všechny show, co tam jdou, nejvíc asi Saturday Night Live, a samozřejmě taky zbožňuju filmy. Nemůžu se dočkat až s Jenny, tátou a sourozenci pojedeme do autokina. Vždycky bereme dvě auta, nás nechají v jednom a rodiče se s tím druhým jedou dívat na námi nepřístupný film. Ty mě tedy baví mnohem víc, proto dělám, že jdu na záchod a přitom si stoupnu za promítačku a koukám na to co oni. Nejlepší, co jsem viděl je Heavy Metal. Jamesovi se taky líbí. Z mých nevlastních sourozenců se s ním bavím asi nejčastěji, hlavně proto, že má filmy rád stejně jako já. I proto jsem mu prozradil, proč při večerech v autokině strávím víc času na wc než v autě.

*

Myšlenky o nastávajících prázdninách mi přeruší hlasy linoucí se z chodby. Zdá se, že se Jenny, Chad a otec vrátili, nejspíš z nákupu, jak to mívají ve zvyku. Zazní kroky a do obýváku nakoukne něčí hlava.

„Už jsi zase před televizí?" ozve se táta.

„Ale ne moc dlouho," odporuju mu, jenže tuším, že mi to k ničemu nebude.

„Kdyby se to sečetlo za celý týden, jsi tam až příliš. Měl bys to omezit," napomene mě.

„Jenže za chvíli tam bude..." chci namítnout, ale nedopovím to, protože on mezitím dojde k televizi a vypne ji.

„To mě nezajímá. Běž dělat něco jiného." Cítím, jak se ve mně probouzí vztek. Když chce, tak ať.

„Dobře! Tak já jdu za Rodem. Na večeři mě nečekejte." Prásknu dveřmi a vydám se za mým nejlepším kamarádem do vedlejšího bloku. Ten se totiž na telku může dívat bez přestání.