Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

4. kapitola - Kurt

Dneska mám narozeniny, probleskne mi hlavou hned, jak se vzbudím. Strašně se těším, protože doufám, že bychom třeba mohli jet někam na výlet. Všichni jako rodina. Vím, že by se to líbilo i mojí malé sestřičce. Kim je z hádek rodičů taky dost špatná, vždyť jsou jí teprve čtyři. Sejdu do kuchyně na snídani, a když si liju mléko na cereálie, zvědavě pomrkávám na mámu. Ta se na mě usměje a pospíchá pryč. Za chvíli uslyším z chodby zpěv.

„Hodně štětí, zdaví..." šišlá Kim a já běžím za nimi. Rodiče stojí vedle sebe v obývacím pokoji a sestra v rukou drží dárek zabalený v balicím papíru s proužky.

„Krásné narozeniny, hochu," stiskne mi rameno táta a mamka mě obejme. Nadšeně si balíček převezmu a strhnu papír. Objevím veliký kroužkový blok a nové krásné pastelky, třicet barev, hlásí krabička. Mám radost, protože rád kreslím, ale moc dlouho mi to nevydrží. Vidím otce, který se při pohledu na obsah dárku zamračí a obrátí se na maminku.

„Wendy, můžeš na chvíli?" Ta si povzdechne a přikývne.

„Kurte, nakresli nám zatím nějaký krásný obrázek. A půjčuj pastelky i sestře." Stěny máme jako z papíru, takže jejich následující hádka nejde přeslechnout.

„Tys mu dala tak drahý dárek? My pomalu nemáme na nic peníze a ty..." ozývá se táta.

„Narozeniny má jenom jednou za rok," odsekne maminčin hlas.

„Ale ty nemáš ponětí, jak se dřu!" křičí.

„Můžeš přestat řešit tyhle věci aspoň v tenhle den?" odpoví mu.

„To je jedno jaký je den, tohle děláš pořád! Nejsem milionář!" odsekne můj drahý táta a kuchyňské dveře se rozletí.

„Jdu ven." Štěkne ještě a bouchne dveřmi. Kim se rozpláče a já hypnotizuju vchod, přičemž v duchu se snažím přivolat tátu zpátky. Myslel jsem, že tohle bude nejlepší den tohoto roku a zatím... Prásknu pastelkami a vyběhnu ven. Musím najít Zee.

Pospíchám přes zahradu k jejímu domu a ani se neobtěžuju klepáním – rovnou zamířím k jejímu pokoji. Říkala mi, že rodiče nebudou doma a hlídá ji nějaká teta, a tak se nebojím, že by jim mohlo vadit, že jsem u nich tak brzo. U dveří polepených obrázky komiksů se přece jen zastavím a lehce zaťukám, aby se nelekla.

„Šílenče?" polknu a hlas se mi trochu zachvěje. Zee ještě leží v posteli, ale už nespí, čte si.

„Co tady děláš, Kurte?" zmateně se na mě podívá, což se jí vůbec nedivím.

„Já..." snažím se něco říct, ale ona se plácne do čela.

„A jó vlastně!" setřepe ze sebe deku a vyskočí z postele. „Kurt má dneska narozeniny, a já mám přání jediný-" notuje. Když postřehne, že se neusmívám, její hlas pomalu umlkne.

„Umělče?" Klesnu na kolena a ona si ke mně přidřepne. „Co se děje?" ptá se opatrně.

„Naši mi zkazili celý den," popotahuju, „strašně se pohádali a já doufal, no, že prostě aspoň dneska to bude dobrý. Že budeme spolu." Zee na mě smutně kouká a jde vidět, že neví, co má říct.

„Tak buď u nás," navrhne. Pohodím rameny.

„Ale co se školou?" Kamarádka se pousměje.

„Vždyť máme jarní prázdniny, ty troubo."

*

Je neděle a já se po týdnu vracím domů. Doslova jsem si vydupal, abych mohl u Mackenzie být a jelikož bydlí vedle nás, naši na to přistoupili. Možná se cítili trochu provinile. V hlavě si promítám ty všechny super chvíle, které jsme tento týden zažili a tak s relativně dobrou náladou nakouknu do kuchyně. Čekám, že uvidím mámu, jak vaří nějaký dobrý oběd, jenže mě přivítá ticho a chlad.

„Kurte?" Promluví za mými zády táta. „Pojď do obývacího pokoje, potřebuju tobě a Kim něco říct."

Lehce strnu a nohy mám jako ze železa. Tohle se mi ani náhodou nelíbí, bojuju s touhou utéct a nedozvědět se nic. Jenže to bych neudokázal. Překonám se a pomalým krokem mířím do pokoje, kam zmizel táta. Sestřička je trochu rozespalá, vlásky má rozcuchané a ospalé oči. Pohladím ji a sednu si na gauč. Oba se teď koukáme na otce. Nervózně se ošívá.

„Kde je máma?" promluvím na něj a v krku se mi kdoví proč udělá knedlík.

„Víš," odkašle si, „víte, děti... budeme se s maminkou rozvádět." Rozkřičím se na celý dům, zaručeně to jde slyšet až k sousedům, a rozběhnu se do pokoje.