Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

24. kapitola - Kurt

Stojím u okna a každou chvíli vyhlížím ven. Už půl roku bydlím u Jesse a jeho rodičů v North River a je to docela fajn. Zatím se teda cítím líp, než u mámy nebo táty. A dneska mám obzvlášť dobrou náladu. Za pár minut má totiž přijít Krist. Jessův táta, i přesto, že je pánbíčkář, miluje hudbu, hlavně rock ‚n' roll. I proto nám asi tohle dovolil. Novoselic je opravdu skvělej kluk. Znám ho už z dřívějška, potkávali jsme se na Melvins, ale víc jsme se začali bavit, překvapivě, v kostele.

„Čau, chlape!" plácnu si s ním, když otevřu dveře, potom co ho zahlédnu přicházet. Přehlédnout fakt nejde, má asi dva metry, na rozdíl ode mě. Jesse ho taky pozdraví, a pozve ho dál, ostatně, je to jeho dům.

„Rozjedem to hned?" zeptám se natěšeně a dlouhán se tomu, jak jsem nedočkavý, zasměje.

„Prve bych si dal pivo, jestli dovolíš."

„Jasně, žádný problém," odvětím a přesuneme se do kuchyně. Oba Reedovi jsou ještě v práci, říkali sice, že jim naše jamování nevadí, ale myslím, že by nebyli rádi, že jejich syn není ve škole. Že tam nechodím já, s tím už seznámeni jsou, a proto mi Dave sehnal práci v restauraci Lamplighter. Není to zlý.

„Potkal jsem tvou mámu," poví mi Krist a pořádně se napije, „pořád má ještě buben." Máma si minulý rok v létě vzala toho idiota Pata O' Connera. Kim mi občas zavolá a touhle cestou jsem nedávno zjistil, že zanedlouho potom otěhotněla. No, už je to tak. Každou chvíli se mi má narodit nevlastní ségra nebo brácha. Jako kdybych jich neměl dost. Sice to nerad přiznávám, ale mamky je mi trochu líto. Musím se za ní v nejbližší době stavit.

„Hej, tak co, budeš tady stát, nebo jdeme na to?" šťouchne do mě loktem Jesse. Asi jsem se do těch myšlenek až moc zabral.

„Jdeme řádit!" vykřiknu v odpověď, vlítnu do obýváku a chopím se kytary.

„Jimmy Page, jako obvykle?" položí spíše řečnickou otázku Novoselic a pak jen odpočítá: „Tři, dva, jedna..."

*

Umývám v práci nádobí a v hlavě se mi přitom objeví Zee. Naposled jsem ji viděl s Aaronem v Seattle a od té doby nemám odvahu se jí ozvat. A ona neví, kam jsem se přestěhoval, takže je to na mně. Stejně jí nechci dělat ze života peklo, takže volání není nutný. Takhle je to pro všechny lepší. Protože moje pozornost je jinde než by měla, najednou ucítím prudkou bolest na ukazováčku levé ruky. Pořezal jsem se! Vyděsí mě to a okamžitě upustím houbičku do dřezu. To ne! Nemůžu si poranit prsty, jinak bych nemohl hrát, a když bych nemohl hrát... Zabil bych se. Ani nevím, co dělám, ale nějak mi to přepne. Všeho nechám a jdu prostě pryč. Musím zmizet.

Procházím se bezcílně ulicemi a hlavou se mi honí všelijaké věci. To, že asi Reedovi nebudou mít radost, protože mě určitě vyhodí z práce, a taky to, jak moc se snažili, abych se u nich cítil dobře. Třeba když mi uspořádali oslavu mých osmnáctin - dárky, hry, dort. Nevím, zda je to díky jejich víře, snažil jsem se tomu tolikrát porozumět ale... nejde to. Možná to všechno dělají jen tak, pro mě. Rozhodně je to víc, než co udělali moji rodiče.

V náhlém popudu, při vzpomínce na otce a matku, nasednu na nejbližší zastávce do autobusu. Zrovna teď chci jediné. Vidět mámu.

*

Kráčím známou cestou a rozhlížím se, i přestože je už docela šero, co se zde změnilo a co zůstává. Odmítám připustit, že se potkám i s Patem, a ve skrytu duše si přeju, aby byl třeba v hospodě. Je zvláštní klepat na dveře domu, kde jste strávili většinu svého dětství, ale nechci dovnitř jen tak vtrhnout, a tak to udělám.

„Ano, moment," ozve se matčin hlas a po chvilce funění otevře. Břicho má opravdu veliké a vypadá unaveně.

„Kurte?!" překvapeně na mě zírá a já ji, jednoduše, beze slova a velmi opatrně, obejmu.

„Mami. Zajímalo mě, jak se ti – teda vám – daří," povím jí, když mě pozve dál.

„V rámci možností fajn," odpoví mi docela normálně a zkoumavě si mě prohlíží.

„Jsem tady sama, Pat šel s kamarády slavit a Kim je někde v trapu," pokračuje.

„A co ty? Bydlíš stále, u těch, no," nemůže si očividně vzpomenout.

„U Reedů. Neboj, daří se mi dobře," snažím se usmát, ale ona se mi poprvé pozorně zadívá do očí. Pevně doufám, že z nich nevyčte pravdu.