Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

14. kapitola - Kurt

Domem se rozléhá pláč a já tomu, i přes zavřené dveře mého pokoje, nemohu uniknout. Zvýším hlasitost rádia na maximum, protože doufám, že to by snad mohlo pomoct. Nevadí mi, že ta hudba řve, lepší než poslouchat jej. Mého novorozeného nevlastního bratra Chada. Před pár dny s Jenny přijel z porodnice a od té doby se tu nedá žít. Nikdy jsem neměl větší radost, že musím chodit do školy.

Přestože se na vyučování, dá se říct, těším, ani tam to všechno neprobíhá bez problémů. Jeden takový obrovský problém je Luke. Je sice velký, ale strašně hloupý. Něčím mi připomíná Franka Franicha. Ani jej nemůžu vystát, a tak mu často dělám naschvály. Ale on si to jedině zaslouží, dovoluje si na mladší holky, straší je a někdy jim bere i svačiny. Nejvíc mě na něm štve ale to, jak má příkladnou rodinu. Jeho máma ho každý den čeká před školou a slyšel jsem, jak se vytahuje, že každou sobotu jezdí na rodinné výlety.

To já jsem svou mámu viděl naposledy na Vánoce, a to jen na pár chvil. Když je s ní Frank, je lepší se kolem moc nevyskytovat, to jsme se, nejen já ale i sestřička, naučili velmi rychle. Ach Kim! Jak moc mi chybíš... I tak jsem si vánoční svátky užil, ale ani na moment jsem se nezastavil.

Nejlepší den byl samozřejmě ten strávený se Zee a Elisou, ostatní však taky nebyly špatné. Jeden den s dědečkem Lelandem a babičkou Iris, a další dny jsem přejížděl mezi tetami a strýci, nikde jsem se však nezdržel dlouho.

Tok mých myšlenek přeruší hlasité a důrazné zabušení na dveře. Už dávno jsem vzdal dodržování otcových pravidel a můj pokoj se tak stal pro ostatní nedobytnou pevností. A to stačilo jen zamknout.

„Kurte! Sakra Kurte, ztiš tu hudbu, chceme uspat Chada! Slyšíš?" Otcův hlas opravdu nejde přeslechnout a tak se otráveně zvednu, abych mu vyhověl. Aspoň v tomto. Víc ustupovat nehodlám.

Otevřu dokořán skříň, co stojí v rohu a vytáhnu z ní to nejcennější, co mám. Je to ten nejlepší vánoční dárek, jaký jsem kdy mohl dostat. Kytara od tety Mari. Je stará, nesčetněkrát používaná, ale je moje. Tenhle poklad sevřu v náručí a posadím se na koberec. Neumím na ni ještě hrát, ale to brnkání mě jednoduše uklidňuje.

*

Mimino je s námi už přes týden a tak jsem se rozhodl nejít dneska po škole rovnou domů, potřebuju si vyčistit hlavu. Většinou se večer toulám s partou spolužáků, jenže na to zrovna nemám náladu. Procházím se tedy ulicemi Montesana a snažím se uklidnit tu bouři emocí. Sednu si na zastávku. I když je páteční večer, skoro nikdo kolem není a tak mám svůj vysněný klid. Tedy do té doby, dokud si nevšimnu drobné holčičí postavy, která míří přímo ke mně – tedy, přesněji řečeno, na zastávku. Na tom by asi nebylo nic divného, chce prostě asi někam cestovat autobusem, jenže ten způsob chůze mi někoho připomene.

„Elisabeth?" zavolám nejistě, když ta dívka přijde blíž. Upře na mě pohled, celou dobu předtím zavrtaný do chodníku, a oči se jí rozšíří překvapením.

„Kurte? Co ty tady?" Zasměju se.

„Já? Já tady bydlím přece."

„Na zastávce?" Pozvedne s lehkým pobavením obočí a já zavrtím hlavou.

„Tu v Montesanu, myslím," vypláznu na ni jazyk, „ale jak ses sem dostala ty?"

„Busem," začne a posadí se vedle mě na lavičku, „doma to už bylo k nevydržení, táta je stále víc a víc přísnější. Ze školy rovnou domů, napsat úkoly, potom uvařit a poklidit a pak nejlíp rovnou spát..." Zmlkne, ale já se nesnažím na to něco říct a tak pokračuje.

„Prostě jsem musela zdrhnout. Kdybych měla kam jít, tak se už nevrátím, jenže to nejde. Takže jsem chtěla aspoň na chvíli pocítit tu svobodu, víš, to, co se ostatním zdá samozřejmostí. Je mi jedno jaké bude mít tenhle můj výlet následky."

Zpod přivřených víček ji přemýšlivě pozoruju. Nevěřil jsem, že najdu někoho, kdo by mohl cítit to samé jako já. Svou bolest teď však zapudím a obejmu ji kolem ramen.

„Rozumím ti."

*

Na Fleet Street South dorazím opravdu pozdě. Tuším, tedy - jsem si jistý - že táta a Jenny budou vyšilovat. I tak ale rozhodně stisknu kliku a rádoby lhostejně vklouznu do domu. Pokusím se nikým nespatřen zalézt do mého pokoje, ale nepodaří se mi to.

„Tady jsi," ozve se Jennin unavený hlas, lehce houpajíc Chada, kterého má v náručí. Zato táta vůbec znaveně nevypadá.

„Volal tvůj třídní," zahřímá, „říká ti něco jméno Luke Patterson? Bojí se chodit do školy. A to jen kvůli tobě. A teď mi pověz pravdu. Šikanuješ ho?"