Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

21. kapitola - Mackenzie

Od té doby, co jsem mu zavolala, uběhl nějaký čas, ale nakonec jsem se rozhodla. Chci se s ním vidět. Je to sice riskantní, vím, že Aaron Kurta nemusí, ale znám ho přece odjakživa. A, upřímně, chybí mi. Proto jsem mu navrhla, aby mě navštívil.

„Jdeš pozdě," povím mu, jakmile otevřu dveře, ale vlastně mi to až tak moc nevadí. Hlavně že je tady.

„Ale dorazil jsem, takže žádný problém ne," pokrčí rameny a upře na mě zčervenalé oči. Díky tomu poznám, že je zhulený. Ztrápeně potřesu hlavou a pozvu ho dovnitř.

„Pojď do kuchyně, udělala jsem mac n' cheese. Doufám, že ho máš pořád rád." Ukáže mi palec a následuje mě. Přistrčím k němu celou mísu a posadím se vedle. Panebože, je tak hubený, že bych mu nejraději uvařila ještě jednu várku. Upiju kávu z hrnku a potěšeně sleduju, jak se láduje.

„Chutná?" S plnou pusou přikývne a polkne.

„Vaši jsou zase pryč?" Zvědavě se na mě zahledí.

„Jako obvykle, tohle se nezměnilo. Už jsem si zvykla, teď už je opravdu nepotřebuju. Dávno mi není deset." Přejede po mě pohledem, který neumím moc dobře zařadit.

„Všiml jsem si," ubezpečí mě a pak se skloní k batohu. „A protože jsme už oba velicí, něco jsem nám donesl, na přilepšenou." Vytáhne flašku s nějakým alkoholem. Rum?

„Prosím tě, kdes to sehnal?!" vytřeštím na lahev oči. V obchodě by mu to ještě nějakých pár let prodat neměli.

„Chceš mi tím naznačit, že si nedáš?" odpoví otázkou a pak dodá: „Koupil mi to Tlusťoch. Však víš který, ten jak bydlí v hotelu Morck, s Bobbym."

„Už jsem o něm něco málo slyšela," potvrdím.

„Ale víš co? Napiju se. Výjimečně." Slezu ze židle a otevřu skříňku, abych našla sklenice. Najdu je zakrátko, ale jsou příliš vysoko. Nemusím však říct ani půl slova, blondýn přistoupí těsně za mě, aby mi je podal. Je to dlouho, co mi byl tak blízko, mihne se mi hlavou a přitom mě obklopí jeho vůně. Je to jen mžik, ale cítím se trochu jinak. Před očima se ale hned na to objeví obraz mého přítele. A právě proto se dneska potřebuju opít. Jinak mě ty výčitky zničí. Umělec nám oběma bohatě nalije a já mu pokynu, aby se vydal za mnou do obýváku. Nevím, jestli u té linky něco zaznamenal, ale nedává to na sobě znát. Místo toho zase něco loví, tentokrát v kapse pláště.

„Hele, tohle jsem mimo jiné sehnal Tlusťochovi k Vánocům," podává mi nějaké CD.

„John Denver? Co to proboha je? Ale samozřejmě, jestli se mu to líbí... Stejně jsi hodný." Usměju se na něj a opřu se o topení.

„A pro svou holku dárek máš?" snažím se vyzvídat. Kurt se zadívá na své nehty, jako by byly nejzajímavější na světě.

„Nemám. S nikým teď nechodím."

„Já tě ještě nedávno viděla s takovou štíhlou blondýnou, vedli jste se za ruce a-"

„Nakonec se ukázalo, že realita je trochu jiná," nadnese a poukáže na mou prázdnou sklenici.

„Chceš ještě?"

„To si piš," odvětím a přisunu se blíž k němu. Přiťukneme si a zhluboka loknu. Myslím, že jsem teď dost opilá na to, abych se nebála mluvit otevřeně.

„Asi bych to neměla říkat, ale, možná buď rád, že jsi v tomhle ohledu sám. S Aaronem je to teď opravdu složité, a nevím jak to zlepšit," povzdechnu si a mimoděk se o něj opřu. Obejme mě kolem ramen a já se cítím, no, prostě jako doma. Domov znamenají lidé a ne místo, vytane mi na mysli a moje duše se spokojeně tetelí. Hned však zpozorním.

„Slyšíš taky klíče? Zvláštní, že by Frank a Amanda přijeli tak brzy?" zeptám se ho, ale naši polohu nezměním, na to je mi až příliš dobře.

„Překvapení, lásko!" Ozve se od vstupu do obývacího pokoje a mně zatrne.

„Brouku!" vyhrknu a zním jako bych prováděla něco zakázaného, i když to není pravda. Svým způsobem.

„Cobain? To si snad ze mě děláš srandu, ne?" Vybuchne okamžitě, jakmile ho spatří. „Copak jsem ti neříkal, že nechci, aby ses s ním vídala? Vadí mi!"

Vím, že můj přítel teď vidí rudě a tak se ani nesnažím ho uklidnit. Rozpačitě pohlédnu na kamaráda a vstanu.

„Mohli bychom to vyřešit v kuchyni?" Navrhnu a pokusím se ho ve dveřích obejít. Prudce mi stiskne zápěstí a strhne mě k sobě tak blízko, že je jeho obličej od mého jen několik milimetrů. Koutkem oka zaznamenám, že se Kurt bleskově vyšvihl na nohy a ostražitě nás pozoruje, aby mohl pro jistotu zasáhnout.

„My dva, drahá," procedí mezi zuby Aaron, paradoxně dbajíc na to, aby zněl nevzrušeně, „jsme odteď SKONČILI."