Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

27. kapitola - Mackenzie

Unaveně se protáhnu a vstanu z křesla. Je dost pozdě a měla bych jít spát. Zítra se vdávám. Nemůžu tomu pořád uvěřit. Aaron je pryč, na rozlučce se svobodou, a já trčím tady. Nenapadl mě nikdo, s kým bych chtěla poslední den s titulem slečna strávit.

„No dobře, tak trochu lžu," řeknu polohlasem do ticha a zamířím k posteli. Moc ráda bych samozřejmě viděla Kurta, protože se neozval, jak je rok dlouhý. Jenže ten by na dámskou jízdu stejně nemohl. A Aaron by se z toho zbláznil. Sotva si lehnu a natáhnu přikrývku až ke krku, ozvou se tři váhavá zaklepání. Koho tu sem čerti nesou? Zamračeně se zase vyhrabu na nohy a po dalším klepání přes dveře zavolám:

„Už jdu!" Došourám se ke vchodu a prudce otevřu. Za nimi stojí černovlasá dívka asi v mém věku. Chvíli na ni zírám. Něco v jejím pohledu mi přijde známé. A pak mi to dojde.

„Elisabeth?" Zelené oči se do mě zabodnou a ona skoro neznatelně přikývne. Otevřu překvapením pusu a pak ji pevně sevřu v náručí.

„Proboha!" Stále v šoku ji pozvu dál a posadím na gauč.

„Asi se divíš, co tu dělám," promluví a pak si odkašle. Vyčkávám.

„Z Aberdeenu jsme zmizeli tak náhle, víš, a teprve teď jsem se odhodlala přijet zpět."

„Špatné vzpomínky?" zeptám se jí opatrně.

„Nic veselého," souhlasí, „ale nechci ti kazit večer. Ale jedno ti povím. S tebou a Kurtem mi bylo vždycky dobře."

„To jsem ráda," usměju se, „ale pověz mi, jak si zjistila, že mě najdeš tady?" Pokrčí rameny, že je to přece jasné.

„Byla jsem u vás doma, hledala jsem tě. Bylo pro mě překvapením, že už tam nebydlíš, naštěstí mi tvoji rodiče dali adresu. Ptala jsem se jich i na Kurta a –"

„Kurt je kdovíkde," skočím jí do řeči, „vlastně, když jsem ho viděla naposled, bydlel na North Michigan Street, jenže to je už skoro dva roky. Nevím, kde je mu konec."

„Ale na svatbu přijde, ne?" otáže se starostlivě a já vykulím oči.

„Vaši," odpoví nezúčastněně na mou nevyslovenou otázku.

„No, pozvánku jsem mu poslala, ale jestli mu došla, to je záhadou. Není se asi čemu divit," povzdychnu si. Zapluju do kuchyňky, Elisu za zády. Nabídnu jí pití, a jakmile se zase usadíme, zkoumavě se na mě podívá.

„Proč se není čemu divit?"

„Frank a Amanda ho totiž přednedávnem potkali. Kromě toho, že mu pověděli o zasnoubení – to ještě datum svatby nebylo pevně dané - tak se jim svěřil, že se bude stěhovat ke své dívce. Trudy nebo tak nějak. Taky si prý založil kapelu..."

„A ty myslíš, že na tebe mu nezbyl čas," podotkne.

„Pochopitelně."

„Už bych tě měla nechat odpočinout, ať jsi na zítra svěží," řekne po chvíli ticha a já, ač nerada, souhlasím.

„Elis," oslovím ji ještě, než mi zmizí a ona se, se zájmem, otočí.

„Povíš mi někdy, proč jste s tátou museli z Aberdeenu odejít?" zeptám se a přitom se přistihnu, že skoro šeptám.

„Slibuju."

*

Ze sálu zní hudba a já vím, že co nevidět tam budu muset jít. Beze mě se to asi neobejde, uchechtnu se nervózně, a snažím se nenápadně nakouknout dovnitř. Myslím si, že si mě nikdo nevšiml, ale potom zachytím Elisabethin pohled. Po tom, co se včera u mě tak náhle zjevila, jsem ji prostě musela na obřad pozvat. Elisa lehce zavrtí hlavou a mně je naprosto jasné, co to znamená. Umělec nedorazil. Čekala jsem to, ale i přesto něco ve mně umře.

Zase se stáhnu do ústraní a počítám poslední minuty. Uslyším zašumění lidí, když se objeví Aaron a prochází uličkou. Aaron, který mě miluje, ale přesto se nedokázal smířit s tím, že bych měla blízko k někomu jinému než k němu. Uvědomím si, jak moc mi jeho žárlivost vadí. Přijde mi, jakoby mi nedůvěřoval. Můj snoubenec není tím, kdo při mně vždycky stál, není tím, kdo ze mě udělal to, co jsem teď.

Opravdu tedy tohle chci? Znejistím a nohy se mi podlamují. Do mysli se mi zničehonic vypálí ty nejmodřejší oči na světě a já se najednou rozhodnu, co dál.

Ozvou se první tóny Love me tender od Elvise, písně, kterou jsem si sama vybrala. To má být znamení pro mě, že mám pomalu vkráčet do sálu, tam, za svou budoucností. Naposledy se na sebe podívám do zrcadla, a přestože mi není do smíchu, usměju se. Jedním pohybem svléknu zásnubní prsten a rozevřu dlaň. S jemným cinknutím dopadne na podlahu a za mnou se jen tiše zaklapnou dveře.

Ještě není pozdě začít znovu.