Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

5. kapitola - Mackenzie

Nemůžu tomu uvěřit. Nedokážu si představit, že Kurta nebudu mít nadosah. Smutně si čmárám, nemám náladu ani kreslit komiksy či poslouchat Beatles, a to je co říct. Pamatuju se, jak týden po Kurtových narozeninách, který jsme spolu strávili, se vrátil domů a za chvíli jsem uslyšela strašný křik. Že je to můj kamarád, jsem poznala okamžitě, a tak jsem vyběhla ven. Srazili jsme se před domem. Blondýn se celý třásl a nějakou dobu trvalo, než se uklidnil. Rozvod! Jak mu to mohli udělat? Zavrtím hlavou a seberu se. Musím se jít rozloučit, dneska odjíždí.

Sklesle zaklepu na dveře domu Cobainových.

„Dobrý den," pozdravím paní Cobainovou, jakmile mi otevře.

„Dobré odpoledne, Mackenzie," pustí mě dovnitř. Z obýváku zvědavě vystrkuje hlavičku Kim. Usměju se na ni a než stačím něco říct, zpěvavým hláskem mi poví:

„Bráška je u sebe v pokoji. A nechce mě k sobě pustit," zkřiví zklamaně tvář. Pocuchám jí vlasy.

„Neboj, to bude dobrý." Snažím se to namluvit nejen jí, ale taky sobě. Rychle vyběhnu schody a domluveným signálem mu dám vědět, že jsem to já. Před pár měsíci mě totiž Kurt naučil morseovku a tak jsme ji začali používat snad ve všem a pořád. Pomalu vejdu do jeho pokoje a rozhlížím se, jako bych tam byla poprvé, což nejsem. Pravdou ale je, že do jeho domu chodíme o hodně míň než k nám, a nejen pro to, že naši moc doma nebývají. Pokoj taky vypadá jinak i kvůli tomu, že polovina kamarádových věcí je schovaná v krabicích. Poličky nad stolem zejí prázdnotou a na okně stojí osamocený kaktus.

„Ahoj," řeknu tiše a upřu na něj pohled. Sedí na posteli, kolena přisunutá k bradě a kouká z okna. Otočí se na mě a pronese jen:

„Jsi tu." Přikývnu a přisednu si k němu.

„V kolik jedete?"

„Asi za hodinu mě přijede vyzvednout táta," odpoví mi a smutně se usměje.

„Něco pro tebe mám," ťuknu se do čela a zalovím v kapse tepláků. V očích se mu usídlí zvědavost. Do ruky mu vtisknu kazetu. Prohlíží si její obal, na kterém jsou napsané jména všech písní, které na kazetě najde.

„Frank mi pomohl nahrát naše nejoblíbenější hity," napovím mu.

„Killer Queen? Yesterday? All Tommorow's Parties? Páni, děkuju," široce se zazubí, ale v pohledu má pořád bolest. „Taky pro tebe něco mám." Vstane a začne se přehrabovat v krabicích. Padne mi zrak na skrčenou fotku, která leží na zemi. Zvednu ji. Je na ní Kurt před cca třemi lety a za ním stojí jeho táta Don. V tu dobu blondýn ještě vypadal šťastně. Potom si na ní všimnu něčeho zvláštního.

„Umělče, proč máš tuhle fotku rozstřiženou?" Krátce pohlédne na obrázek v mých rukách a dojde mu, o čem mluvím.

„Jsme rozdělení doopravdy, tak proč ne na fotce," zabručí. To je ta fotka z Vánoc, kterou měl zarámovanou a položenou na nočním stolku, dojde mi. Opravdu chybí další půlka fotografie, na té je zachycená jeho máma Wendy a Kim, která jí sedí na klíně. Zamračím se. Roztrhl ji vejpůl.

Položím snímek na parapet, abych si mohla vzít od modroočka papír, který mi podává.

„Nejlepší kamarádi navždy," přečtu nápis a prohlédnu si pěkně vykreslené postavy nás dvou. Držíme se kolem ramen a šíleně se culíme. Muselo mu to trvat opravdu dlouho, to nakreslit.

„Děkuju," obejmu ho a lípnu mu pusu na tvář, i když vím, že to nesnáší. A taky že jo, utře si pomyslné sliny dlaní, zašklebí se a dloubne mě do žeber.

„Půjdeme naposled k řece?" Přitakám a následuju ho. Projdeme ulicí. Připadá mi jiná, smutná a prázdná, jakoby svět věděl, že se my dva loučíme a chtěl nám dopřát soukromí a klid.

„Slyšela jsem, že si tvoje mamka našla nového přítele," řeknu opatrně.

„Frank Franich," odplivne si, „nelíbí se mi."

„Víš, myslel jsem, že to táta nechtěl být už dál s mámou, ale..." prozradí mi po notné chvíli mlčení, „ale vypadá to, že po tomhle toužila máma. On je smutný, a proto chci být s ním. Jen se mi tu nechce nechávat Puff." Povzdechnu si. Kurt v létě našel černé kotě. Jenže k prarodičům, kde bude s tatínkem bydlet, si ho vzít nemůže. Usadíme se na břeh a pak v tichém souznění posloucháme hlas řeky.

*

„Ale budeš jezdit na víkendy, ne?" ujišťuju se ještě, když stojíme na cestě mezi našimi domy.

„Jasnačka," snaží se mě uklidnit, ale nezní moc jistě. Chytnu ho za zápěstí.

„Umělče- "

„Kurte!" přeruší mě pan Cobain. Stojí ve dveřích a ukazuje na krabice, které svírá v náručí. „Dej si věci do auta a jedeme." Stisknu mému kamarádovi ruku, otočím se a rádoby sebejistě si to odkráčím pryč. Cítím ale, že do očí mi vyhrkly slzy. Už to nikdy nebude jako dřív.