Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

1. kapitola - Mackenzie

Ještě se u něj svítí. Je deset a Amanda s Frankem, jak říkám rodičům na jejich přání, mi doporučili, ať jdu spát. Zase někam vyrážejí a asi by chtěli poslušnou holčičku, která udělá, co se jí řekne. No bohužel, takhle mě nevychovali. A navíc - jsou prázdniny! Sáhnu po skořápkách od ořechů, co jsem měla k večeři a strefuju se do okna jeho pokoje. Chvíli to trvá, ale nakonec vykoukne střapatá blond hlava.

„Nudíš se moc?" zašklebí se Kurt.

„Co bys řekl? Naši zas mizí. Stavíš se?" nakloním tázavě hlavu.

„Dej mi pět minut."

Slyším nastartování motoru. Klasicky se ani nerozloučili, proto popoběhnu k oknu, ze kterého jde vidět na příjezdovou cestu, a přilepím obličej na sklo. Náš volkswagen „hippie van" mizí v dálce a za pár vteřin se na schodech ozvou kroky.

„Zee," zakření se, „co budeme dělat?" Celým jménem jsem sice Mackenzie, ale prakticky nikdo mi tak neříká, ani moji stvořitelé.

„To, co obvykle?" Ani nečekám na jeho odpověď a zamířím do kuchyně. Zatímco hážu do trouby mraženou pizzu – většinou se o sebe starám sama, takže tohle zvládám – Kurt se posadí ke stolu a vytáhne blok. Tahá ho všude s sebou a já mu někdy ze srandy říkám Umělče. A on mi zase Šílenče, takže jsme si kvit. Zvědavě mu nakouknu přes rameno, co si zase črtá. Stačí mi ta řada oběšenců, co zahlédnu a tak se odvrátím. Kurt je zticha a místností se nese jen tikot hodin. Nevydržím to a začnu falešně notovat Yesterday od Beatles, abych na sebe upoutala pozornost. Blondýn se rozesměje.

„Přestaň, přestaň! Už se ti budu věnovat!" dušuje se a na důkaz toho sešit zaklapne a hodí ho před sebe na stůl.

„To doufám," vypláznu na něj jazyk, „poslechneme si kazety, než bude pizza hotová?"

„A pak hurá ven," vehementně přikývne. Automaticky sáhne po The Velvet Underground a vloží je do rádia. Já tomu moc nerozumím, ale on za hudby z rádia snad i spí. Lehneme si doprostřed obýváku na koberec, Umělec mi vytrhne kus papíru a podá mi ho. A tak tam ležíme, nohy se nám komíhají ve vzduchu, ruce máme pod bradou a kreslíme si. Miluju komiksy a tak propiskou rychle črtám čtverce, do kterých pak maluju mnou vymyšlené postavy.

„Hele, Mrs. Fastdrumstick a Mr. Crackedstring se vydávají na turné," směju se a ukazuju mu, co jsem nakreslila.

„Já tu mám zombie požírající učitele a-" začichá, „-myslím, že pizza už bude." Jdu to zkontrolovat, a když se s talířem vrátím, Kurt stojí na křesle, tančí a zpívá Heroin. Přidám se k němu, talíř položím na stolek, a vylezu si na gauč. Blbneme tak dlouho, dokud Umělci pořádně nezakručí v břiše.

„Jídlo!" Rozpomenu se a vrhneme se na něj. No a co, že už je skoro studené.

„A teď by to chtělo pořádný vzrůšo," zahuhlá Kurt s plnou pusou.

I když jsem totálně přejezená a myslím si, že bych se neměla minimálně sto let hýbat, protože do té doby mi snad vytráví, tak nemůžu odmítnout.