Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

10. kapitola - Kurt

„Nemůžu uvěřit, že jsi zase tady," říká mi snad potřetí Zee. Ležíme pod stromy na dece, toužíc po troše chládku ve stínu. Léto je v plném proudu a já skončil na dva týdny prázdnin u mámy. Sám si nejsem jistý, zda rád či nerad, každopádně je to příležitost trávit spoustu času se svou kamarádkou.

„Já jo... ale stýská se mi po Puffovi," posmutním. Před pár týdny mi volala sestřička - jeden den prý nepřišel na mlíčko, a potom se už neukázal. Kdoví, kde je mu konec. Obrátím se na břicho a podepřu si bradu.

„Co budeme dělat? Nechce se mi tady jen tak lenošit," zeptám se černovlásky. Otráveně vzdychne.

„Mně taky moc ne, ale copak se něco dá, v tomhle vedru?" Odfoukne si vlasy z čela a začne si zpocené prameny přemýšlivě namotávat na prst.

„Tak se půjdeme smočit do řeky, co ty na to?" navrhnu jí. Vehementně přikývne a vstane.

„Ale prve si dáme zmrzlinu!" Farthovi jsou výjimečně doma, a tak když vstoupíme do kuchyně, zastihneme je v trochu privátní pozici. Nevím kam se dívat, takže zavrtám pohled do podlahy, ale ještě předtím zachytím, jak Šílenec obrátí oči v sloup a odkašle si.

„Máš zaklepat," houkne její otec.

„Nebudu klepat na naše vlastní dveře," lehce mu odsekne Mackenzie. Změnila se, je na rodiče více drzá a celkově se mi zdá méně ustrašená než kdysi. Ale tomu se nemůže nikdo divit, vychovávala se prakticky sama, protože oni jsou často pryč. Odvážím se vzhlédnout a hned na to mi Zee do rukou vrazí kelímek mražené vanilkové pochoutky. Vyštrachá ze šuplíku umělohmotné lžičky a pak se rychlým krokem vypaříme, rovně ulicí až k řece Wishkah.

Sundám si boty a brouzdám se ve vodě, zatímco kamarádka se uvelebí na břehu, se zmrzkou na klíně a spokojeně se usmívá. Něco mě napadne.

„Hele, a co ta holčina, ta... jak si mi o ní vyprávěla?"

„Elisabeth?" Nakrčí mírně nos. Pohodím rameny.

„Občas se s ní vídám. Nedomlouváme se, nebo tak, ale potkáváme se na hřbitově. Je fakt zvláštní..." Snažím se rozpomenout, kdy mi o ní řekla poprvé, myslím, že někdy v únoru. Já ji, pochopitelně, ještě nepoznal, jednak tu nejsem tak často, a taky je prý ohromně plachá. Mackenzie prý byla tak zvědavá, že k tomu hrobu pak chodila každý den. Zajímalo ji, kdo ta holka je, chtěla se seznámit, protože viděla příležitost najít si novou kamarádku, když já jsem, podle jejích slov, nemilosrdně odfrčel pryč. Ta dívka prý žije v domku u kopce „Mysli na mne" se svým tátou.

„Mohla by se k nám někdy připojit, musí být osamělá, podle toho, cos mi pověděla," zapřemýšlím nahlas. Pozdvihne obočí.

„Já ti nestačím?" Zní trochu ukřivděně, ale vím, že si dělá legraci a tak na ni vypláznu jazyk. A pak se zcela nečekaně skloním k hladině a pořádně ji pocákám.

„Namočils mi dobrotu," zaječí, bleskově ji odloží a vrhne se na mě. Vodní bitva začíná.

*

Prázdninové dny utíkají neskutečným tempem a brzy nastane čas, kdy se vracím domů. Ve společnosti Mac jsem neměl čas se nudit a zaobírat mamčiným pitím. Vím, že si ona myslí, že jsem si toho nevšiml, ale nejsem jen hloupé děcko. I přestože mi to mámin přítel Frank každou chvíli tvrdí.

„Zee, zapomněl jsem ti říct něco důležitého," lusknu, když mi hlavou proběhne náhlá myšlenka, a skočím k ní na postel. Sedí v tureckém sedu, na klíně krabici s kazetami, ve kterých se probírá. Užíváme si poslední společné chvilky. Ustane v činnosti a vyčkávavě se na mě podívá.

„V září se budu ucházet o místo bubeníka ve školní kapele!" rozhodím nadšeně ruce. Kamarádka se na mě zašklebí.

„Pokud to nedaj tobě, tak pak už nikomu." Vytáhne jednu z kazet a podá mi ji. „Na, pusť to."

„Plastic Letters, Blondie?" přečtu název, ale neprotestuju. Jakmile ze z rádia rozezní hudba, oba ztichneme a zaposloucháme se. Mohl bych napsat něco svýho, vylíhne se mi v hlavě nápad a já se toho chytím. Než však stačím najít papír a tužku, ozve se zvonek. Vyhlédnu z okna. Před dveřmi postává malá osůbka.

„To je Kim," oznámím černovlásce. S čitelnou nelibostí se zvedne a jde otevřít. Jdu jí v patách.

„Čau, ségra," osloví mou sestřičku Šílenec a já zmateně zamžikám. Kimberley to oslovení nepřekvapí, asi si tak říkají běžně. Postavím vedle Mackenzie a usměju se.

„Děje se něco?"

„Táta je tady," poví mi neveselým tónem. „Jedeme na ten výlet, pamatuješ?"

Souhlasně přikývnu. „Rodinný výlet. To je super, ne?" ozve se Zee naivně.

„Hm, mohlo by být, ale..." mumlá sestra.

„Naši se zase kvůli tomu hádají, co?" skočím jí do řeči, a když mi její lehké trhnutí ramen naznačí, že se nemýlím, povzdychnu si.

„Tak to abych už radši šel."