Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

7. kapitola - Mackenzie

Při snídani vzpomínám na včerejší události a večeři s Kim a Kurtem. Už je to dlouho, co jsem jedla jídlo u stolu v jídelně a ne sama v tichém domě před televizí. Po tom, co Kurt odešel, jsem si povídala s babičkou. Ptala se zrovna, kde jsou rodiče, když jsme uslyšely z venku hluk. Vyběhla jsem před dům, s bábi v patách. Kurt držel za ruku plačící Kim a sledovali, jak auto jejich mámy startuje. Za volantem seděl její přítel, ten, kterého blonďák nesnáší. Paní Cobainová byla na sedadle spolujezdce divně schoulená a držela si předloktí.

„Co se stalo?" chtěla jsem vědět, ale kamarád jen zavrtěl hlavou. Byla jsem zmatená, jestli to znamená, že to neví, nebo že mi to říct nechce.

„Děti, už jste večeřely?" ozvala se moje babička a pohladila Kurtovu sestřičku po vlasech. Ta už vzlykala lehce, pláč pomalu utichal. Modrooček sklopil oči.

„Ne, ale to nevadí, já to zvládnu - jsem už velký."

„To jsi," přikyvovala stařenka, „ale budu dělat mac 'n' cheese. Nerozmyslíš se?" Umělec viditelně zaváhal, ale jeho rozhodnutí popostrčila Kim, když se přes slzy usmála.

„Mňám!"

„Počkáte u nás, než přijede vaše maminka zpátky z...?"

„Z nemocnice," dokončil Kurt nesměle. Co se to u nich událo? Lámala jsem si hlavu, dokud se o tom Kimberly při jídle nezačala mluvit sama.

„Maminka se začala hádat s Frankem, že na své děti může křičet jen ona," vykládala, „to myslela tebe, bráško? Proč na tebe chce křičet?" krabatila tvář.

„A co bylo potom?" pobízel ji blondýn jemně.

„Frank maminku chytil hodně za ruku, otočil s ní, a," snažila se pokračovat, ale zase natahovala moldánky, „a pak vykřikla, že jí to bolí, že jí tam něco prasklo. A nadávala." Otřela si ručičkama uslzené oči a lžičkou přehrabovala těstoviny v misce. Babička se na ni soucitně usmála a postavila před ní hrneček, ze kterého se ještě kouřilo.

„Dej si kakao, holčičko."

*

Dojím poslední sousto snídaně, toust s vajíčkem a slaninou, které mi babička připravila, a jdu ji pevně obejmout. Jsem šťastná, že tady je. Byla jsem tak ráda, když Kurta s Kim včera pozvala a nechala je tu, dokud paní Cobainová nepřijela. Bylo už pozdě a ona měla na ruce sádru. Chci zrovna vyběhnout po schodech do svého pokoje, když někdo zaklepe. Nadšeně otevřu.

„Kdopak tady dneska slaví jedenácté narozeniny?" ozve se zpoza veliké kytice lučních květin.

„Umělče!" zasměju se překvapeně, „to si musel vstávat brzo, abys zvládl natrhat tolik kytek."

„Říkal jsem ti, že mi pro tebe chybí dárek." Pozvu ho dál, a když se pozdraví s bábi, pokračujeme na zahradu.

„Pomůžeš mi s přípravami? Jen nachystat občerstvení a hodně polštářů, ať máme kde sedět. Stejně nás moc nebude." Chápavě se usměje. Po tom, co se Kurt odstěhoval, mi moc kamarádů ve městě nezbylo, jen Celeste. Jenže ta se se mnou může bavit jen ve škole, protože má zakázáno k nám chodit. Její rodiče ty moje moc v lásce nemají.

„Kdo všechno teda přijde? Nebudeme slavit jen sami, ne?"

„Frank a Amanda přivezou pár svých přátel a jejich děti. Několikrát jsem je viděla, dá se to přežít," zakřením se a pak mlčky pracujeme, dokud není čas oběda.

„Mladíku, budeš obědvat s námi? Dělám špagety s mou věhlasnou rajčatovou omáčkou," pomrkává.

„Ne, děkuji za nabídku, madam, ale u nás dnes bude obědvat strejda Chuck. Už tak máma zuří, že jsem celý den u vás, a ne doma." Rozloučíme se spolu hned po tom, co mu dvakrát připomenu, kdy oslava začíná.

„Ano, ve dvě, Zee, slyšel jsem tě," obrátí oči v sloup.

*

Celý oběd zhltnu rychlostí blesku, jsem jako na trní. Když se ručička posune ke čtrnácté hodině, před domem zabrzdí auto. Pomalu a těžkopádně, takže se nemůžu splést, když ode dveří volám:

„Franku! Amando!" Parkovací umění mého táty je nezaměnitelné. Hippie van stojí jedním kolem na chodníku, takže je celý nakřivo, ale stejně z něj se širokým úsměvem vyskáčou moji rodiče a taky Henry, John a Laura a tři puberťáci.

„Hádejte, kdo přijel," vyhrknu na ně, ale než stačí odpovědět, vedle mě se objeví babička.

„Mami," vyjekne táta. „Co tady děláš?"

„Přijela jsem naší holčičce popřát. Jak ji tady můžete nechat samotnou?"

„Vždyť už je velká, nevadí jí to, viď," pocuchá mi vlasy máma, a já zrudnu. Tohle moc často nedělá, a zrovna před těmi třemi...

„Pamatuješ si na Ellen, Karen a Jima?" zeptá se mě, když se nadechuju, abych všechny okolo ujistila, že to sama doma zvládám v pohodě. Ti se na mě strojně usmějou, ale potom zase začnou debatovat mezi sebou. Nejistě přikývnu, Jim mi moc povědomý není, ale na Ellen a Karen nejde zapomenout, jsou to jednovaječná dvojčata. Jenže která je která?

„Něco pro tebe máme," tiskne mi do rukou malý balíček John. Podle tvaru je to kazeta. Snad tuhle ještě nemám, napadne mě.

„My tohle, a oni," kývne hlavou k mým rodičům, kteří právě na zahradu, kam jsme se všichni posadili, nesou-

„Nové rádio?" zatají dech Kurt, který zrovna stane ve dveřích.

„Konečně jsi tady," zavýsknu směrem k němu a nahrnu se k tátovi a mámě.

„To je vážně moje? Páni! Děkuju, to muselo stát hodně," poskakuju nadšením, a jakmile dárek postaví na stůl, pořádně je stisknu v objetí. Oba se široce usmívají a skoro to vypadá, že si babička utírá oči dojetím. Rychle roztrhnu papír na dárku, který ještě pořád svírám v ruce. Presence, Led Zeppelin, hlásí krabička. Zvednu od kazety pohled.

„Můžu to rádio vyzkoušet hned?"