Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

26. kapitola - Kurt

Tak už zase zvedám kotvy. Připomíná mi to, jak jsem se musel odstěhovat z růžového bytu. Prostě a jednoduše jsem zapomněl zaplatit nájem a tak přišel domácí a vykopl mě. Od té doby, co jsem prakticky vyštval Jesse, to začalo drhnout.

Ztěžka dosednu na lavičku, vlasy mi čechrá vítr a vzpomínám na to, co se dělo asi před rokem. Hledal jsem, kdo mě spasí, ale nikdo nepřicházel. Pomyslím na to otlučené Volvo, kde jsem přespával, a otřesu se. Nakonec se mým zachráncem stal Steve. U Shillngerů to bylo fajn, ale věděl jsem, že to taky někdy bude muset skončit.

„Kurte!" zavolá Kris a stahuje přitom okýnko dodávky. „Jedu pro Shelli do Mekáče, nepřidáš se?" Takovou nabídku nemůžu odmítnout, zvlášť když nemám peněz nazbyt. Je čas, abych si zase našel práci. Ale to počká, dokud...

„No tak sedej!" zakřičí dlouhán a já se vzpamatuju. Auto příjemně drncá a na mě jde spaní. Abych neusnul, tak si v hlavě přehrávám všechny své písničky, které jsem zatím složil. S Dalem Croverem a Gregem Hokasonem jsme chvíli měli dokonce kapelu, Fecal Matter, ale jaksi to nevyšlo. Novoselic ale ode mě dostal kazetu, kterou jsme jednou nahráli u tety Mari, a vypadá to, že ho to zaujalo. Bylo by super, kdybych měl zase s kým hrát. Krista mám rád a z dob, kdy jsme spolu jamovali, vím, že by nám to v tomhle ohledu spolu klapalo.

„Hele víš, co jsem slyšel od Steva? Žes prý byl nějakou dobou v base, to je pravda? Včera se ožral a vykládal to všem na potkání jako veselou historku."

„No," podrbu se za uchem, „pokud za nějakou dobu počítáš i osm dní, tak nekecal."

„Cos prosím tě dělal?" zasměje se on a letmo se na mě podívá, než zase stočí pohled k řízení.

„Trochu jsem si hrál na Spidermana," protočím oči „a tak nějak zazdil pokutu za sprejerství."

„Rebelské," odpoví, očividně pobavený.

Dorazíme na místo, a zatímco hnědovlásek parkuje, já vletím dovnitř.

„Ahoj, Shell." Pozdravím ji a široce se na ni usměju. Je to super holka.

„Ahoj, zlato, tady máš," podává mi hranolky a cheeseburger. Vděčně na ni pokývnu a jdu si sednout do rohového boxu. Kristova přítelkyně zmizí dozadu, aby se převlékla, protože jí právě skončila směna.

„Pojedeme už domů, spíš zase u nás, viď?" Přijde ke mně dlouhán, zrovna když do sebe cpu poslední hrst hranolek.

„Mh," zahuhlám tudíž s plnou pusou a zvednu se k odchodu. Sice říká u nás, ale noc budu trávit zase v dodávce. Ale i za to jsem těmto dvěma zavázán, nejen že mám kde přečkat noci, ale často, tak jako dneska, dostávám zadarmo jídlo. A navíc, ještě mám přikrývek kolik, jen chci.

*

Ráno si vyjdu na procházku, jsem celý rozlámaný, a zabloudím na své oblíbené místo – k Young Street Bridge. Ještěže mám oči sklopené k zemi, protože jinak bych toho chudáčka určitě zašlápl... Na zaprášené cestě totiž leží malý holoubek. Skloním se k němu a bez zaváhání ho vezmu do dlaní. Vypadá to, že má zlomené křídlo.

Spěchám s ním zpět za Kristem a ten mi poradí, že mám zajít za paní Richrodovou. Znám ji, pracuje v knihovně, a tam chodívám celkem často, ale o tom, že vede organizaci na záchranu ptactva, jsem nevěděl.

Přehodím přes sebe kabát, i přestože je srpen, a ptáčka schovám pod něj.

„Neboj se, pomůžu ti," zašeptám k bouli na kabátě a vydám se do Timberland Library, kde má paní Hilary i svůj byt.

Zanedlouho už stojím před budovou. Krátce zaklepu, a modlím se, aby byla doma.

„Ano?" uslyším hned na to její hlas a za chvíli se dveře otevřou. Ve tváři se jí objeví úlek, ale jakmile vysvětlím, o co jde, pozve mě dál. Mise splněna.

*

Starost o ptáčka mi z nějakého důvodu připomněla mámu a tak se rozhodnu jí zavolat, jestli nemůžu přijít. Ve skrytu duše doufám, že mi navrhne, abych u nich bydlel. Nemůžu přece Krista a Shelli otravovat věčně. Po kapsách najdu pár drobných a vmáčknu se do budky s telefonem.

„Mami! Tady Kurt," začnu mluvit hned, jak se ozve její unavené Prosím?

„Můžu se zítra zastavit? Rád bych zase viděl Brianne." Moje nevlastní sestřička má už půl roku a je šíleně roztomilá. Přestože je její otec kretén, opravdu jsem si ji zamiloval.

„Jistě," souhlasí okamžitě, „stejně jsem ti chtěla dát vědět. Mám pro tebe překvapení."

„Jo? Jaké?" odpovím zvědavě.

„Zjistila jsem, že na East Street 1000 ½ je volný barák. Půjčím ti peníze, aby ses mohl nastěhovat."

Tato štědrost mě zmate. Na moment ucítím osten zklamání, že v její nové rodině asi dál nemám místo, potom se však zaraduju, protože mi to naplno dojde. Můj první dům!