Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

15. kapitola - Mackenzie

Slunce tak moc praží, že jsem ráda, když už můžu z našeho auta vyskočit. Strávili jsme na cestách několik hodin, a to jen proto, aby Frank a Amanda našli tu nejlepší louku. Na té se potom konal sjezd všech květinových dětí, teda těch, které ještě zbyly. Z nějakého mně neznámého popudu se rodiče rozhodli mě vzít tentokrát s sebou. Nebránila jsem se, stejně máme prázdniny a já nemám co dělat a taky jsem viděla příležitost být s nimi zase o něco víc.

Nejsem doma ani hodinu, když se ozve zvonek. Očividně se nikdo nemá k tomu, jít otevřít, a tak se tam vydám já.

„Ahoj Mackie!" usměje se Elisabeth, jakmile mě spatří.

„Jé, Elis, co tady děláš? Před chvíli jsme přijeli, tos vychytala!" Pozvu ji dovnitř a zamíříme do kuchyně, protože je tam z celého domu největší chládek.

„Není to taková náhoda, jak si myslíš," přizná. Pokynu jí, aby si sedla a postavím před ní vychlazenou limonádu.

„Vezmi si, dovezla jsem ji z Little Oklahoma, tam jsme totiž s našima zakotvili. Já už ji nemůžu ani cítit, strašně jsem se jí přepila."

„Děkuju," odvětí a pokračuje v předchozím tématu. „Zvonila jsem tu na tebe už před pár dny, ale," lokne si, „nikdo mi neotvíral. Potom jsem se však  srazila s paní Cobainovou a ta mi pověděla, že se máte vracet nejdřív dneska, či zítra. Prý k vám chodila zalívat kytky, anebo tak něco?" Přikývnu a pak se na ni zahledím.

„A proč si mě vlastně hledala?" zeptám se zvědavě.

„Nevím, jestli o tom víš, ale v tu dobu, cos byla pryč, tak se tu stavil Kurt. Byl tu jen pár dní a mrzelo ho, že jste se nesetkali."

„No jo, kdyby tu aspoň nejezdil tak málo," zamumlám a ona se na mě smutně pousměje.

„Vím, že ti chybí. Ale nechal mi tu pro tebe dopis, hele," podává mi lehce zmačkaný, dvakrát přehnutý papír.

„Nevadí ti, že si ho přečtu hned?" nakloním tázavě hlavu a nadšeně ho rozložím

„Samozřejmě že ne," chápavě mi pohlédne do očí. Jsem tak ráda, že mi rozumí. Posadím se na zem a opřu se zády o lednici, příjemně totiž studí, a dám se do čtení.

*

„Zavolej mi, až tohle psaní dostaneš, chci slyšet co je u tebe nového, ale pošta je taaak pomalá," stojí na konci Kurtova vzkazu a proto, jakmile Elisabeth odejde, zvednu sluchátko a vytočím číslo k nim domů. Volala jsem mu zatím u všech všudy jen jednou, a tak jsem rozpačitá, jenže zbytečně. Ten den to nikdo nezvedne.

Druhý den ráno je tudíž první věcí, kterou udělám, to, že utíkám k telefonu.

„Umělče?" vyhrknu hned, když uslyším, že se někdo chopil sluchátka a dýchá do něj.

„Kdo volá?" ozve se ženský hlas. To bude asi ta jeho nová maminka, ta... „Haló?" Jenny!

„Pardon, ehm, dobrý den, tady Mackenzie Farthová, jsem Kurtova kamarádka. Je doma?"

„Dobrý den, mladá slečno. Zavolám ti ho, počkej moment, ano?" Chce se mi přikývnout, ale pak mi dojde, že to nejspíš  neuvidí a tak jednoslovně odpovím.

„Jo." Zaslechnu, jak na druhé straně cosi šramotí a pak jen:

„Kurte! Volá ti nějaká holčina!" Netrvá to moc dlouho a promluví ke mně můj milovaný kamarád.

„No, co je?"

„Tady Zee. Už jsem doma! Byla tady Elisa, díky za dopis," vypustím ze sebe rychle a netrpělivě čekám, co mi poví.

„Šílenče, to je mi překvapení, ty ještě žiješ, jo? Je na pytel, že jsme se nechytli v Aberdeenu. Ale už tam asi moc často jezdit nebudu," vysloví něco, čeho se bojím už nějakou dobu.

„Jakože ještě míň často než teď?" optám se pro kontrolu, nevím, zda jsem se nepřeslechla.

„No, vypadá to, že jo," vidím ho v duchu, jak klopí oči, „protože oficiálně od osmnáctého června jsem v péči táty." Nedokážu rozpoznat, zda má radost nebo ne a tak na to nic neřeknu.

„Jsi tam?"

„Samozřejmě. A jak se těšíš do školy? Tyjo, už budeme v sedmičce," snažím se odbočit od tématu a naštěstí se Kurt chytne.

„To víš, škola, na co bych se měl těšit. Ale cítím v kostech, že tento rok mi už to místo bubeníka ve školní kapele dají!"

„Na to si klidně vsadím," zasměju se, ale vzápětí posmutním, protože si moc dobře uvědomuju, že musím končit. Ale brzy se mu zase ozvu, slíbím si, když pokládám telefon.