Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

12. kapitola - Kurt

„Tati, kdo všechno přijde na Díkuvzdání?" zvednu k němu oči od rozehraných Monopolí. Každou středu celá rodina usedneme do obýváku a hrajeme hry. Vždycky se na to těším.

„Nikdo zvláštní," odpoví za něj Jenny, „ale mysleli jsme, že ty jej strávíš u mámy." Provrtává mě pohledem, a tak se odmítám na ni jen podívat. Vadí mi, že táta teď na mě docela kašle. Pořád se věnuje jenom jí, Mindy a Jamesovi - a na mě nějak nezbývá čas. Zkřivím ústa.

„Pokud si to přejete, tak budu v Aberdeenu." Bouchnu kostkami o herní desku a jdu do svého nového pokoje. Moc dlouho tu nebydlíme, přestěhovali jsme se, protože budu mít dalšího bratříčka. Naštěstí pro mě, tady na Fleet Street South mám aspoň svůj vlastní pokoj, a nemusím tak snášet přítomnost nevlastních sourozenců.

Prudce zabouchnu dveře a lehnu si na postel. Natáhnu se, abych si pustil rádio. Kazeta tiše cvakne a ozve se Led Zeppelin, ty jsem dostal od Zee. Ruce složím pod hlavu a koukám do stropu. Zajímalo by mě, kde na Den díkuvzdání nakonec skončím. Zdá se, že mě nikde nechtějí. Povzdychnu si a zavzpomínám na moment, kdy jsem se cítil dobře. A to, protože jsem poznal někoho, kdo mi rozumí. Elisabeth.

*

Mackie měla tehdy pár dnů po narozeninách, a měli jsme se sejít u ní. Její rodiče zase jeli někam pryč. Rozhodl jsem se zajít ještě před tím na hřbitov. Už dlouho jsem tam nebyl a potřeboval jsem se uklidnit.

Hlavou mi proudí spousta nenávistných myšlenek. Za mámou jsem přijel po několika týdnech, ale moje nadšení z návratu opadlo hned po tom, co jsem zaslechl její opilý hlas, hádající se s Frankem. Nesnáším ho. Prudce škrtnu sirkou, až se plamen jasně rozhoří. Skloním ruku ke knotu malé bílé svíčky. Už je z půlky vyhořelá, ale nic lepšího tady není. A těm dětem v malých hrobečcích, které jsou už tak zarostlé, že nejdou zřetelně vidět, je to stejně jedno. Klesnu do trávy, když uslyším něčí kroky. Opatrně vzhlédnu.

„Šílenče?" Jakmile se setkám s pohledem zelených očí, vím, že tohle Zee není. Ta má oči hnědé, jako čokoláda, když ji necháte dlouho na sluníčku. Přesto ale tuto dívku znám.

„Elisabeth," oslovím ji jemně. Nevím, jak dlouho mě pozoruje. Černovláska polkne.

„Ahoj," hlesne. „Promiň, jestli jsem tě vyrušila." Zvednu se pomalu na nohy.

„Nevyrušila si mě, jen jsem... přemýšlel."

„Taky tě to trápí?" ozve se nečekaně a já překvapeně ztuhnu. „Víš, to, že tě lidi nechtějí. Že tě vlastní rodiče odmítají." O malý krok k ní přistoupím. V očích má tolik bolesti, ale já nevím co s tím. Vyčkávám.

„Mackie o tobě často mluví," řekne skoro neslyšně, „a já... máma zmizela kdesi v prachu a táta si se mnou neví rady, a proto pořád jen křičí a křičí." Netuším, co mám udělat. Elisabeth zmlkne a tak se na ni jen soucitně dívám, v tichém porozumění. Když už se nadechnu, protože mi dojde, že bych jí měl něco říct, obrátí se k odchodu.

„Měla bych jít. Měj se hezky, Kurte." Dívám se za ní, dokud ladným krokem nezmizí hřbitovní branou ven. Opravdu existuje někdo, kdo by mě mohl chápat?  Zatřepu hlavou. Musím za Mackenzie.

*

Vzpomínky zmizí, jakmile mi někdo zaklepe na dveře. Zamykat se tady mi otec důrazně zakázal, tak jen sleduju, jak se s vrzáním malinko pootevřou a dovnitř nahlédne Jenny.

„Zlato?" Neodpovím, ale ona stejně vejde dovnitř, ztlumí muziku a posadí se ke mně na postel.

„Nechtěli jsme tě vyhánět. Jen jsme s tatínkem mysleli, že bys rád změnil prostředí. Hele, jestli nechceš k Wendy, volal dědeček Leland, že bys mohl být u nich, kdyby to jinak nešlo." Chabě se usměju.

„Uvidíme." V duchu ale k ní vysílám jen jedno. Nenávidím tě, sebralas mi tátu! Přitom ale vím, že se snaží. Jenže tohle není moje pravá máma, oponuje mi v hlavě jiný hlas. Povzdychnu si. Když macecha vidí, že ze mě víc nedostane, těžce se s velkým břichem, ve kterém si lebedí nevlastní brácha, postaví. Naposledy na mě pohlédne a pak odsupí po schodech pryč. Z nějakého důvodu se mi uleví, že už odešla. Opravdu mě zajímá, kde nakonec svátek oslavím. A co teprve, až nastanou Vánoce?

„Proč mě nikde nechtějí?" zašeptám do setmělého pokoje a obejmu se rukama. Hudba pořád hraje.