Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

3. kapitola - Mackenzie

Sedíme u mě v pokoji a zezdola se ozývá hlasitá hudba. Naštěstí je sobota a ne tak pozdě večer, jak by se mohlo zdát – stmívá se dřív, přece jen je už podzim, a tak hluk zatím sousedům nevadí. Kurt vzpomíná na to, jak dostal v létě od táty zaracha. Jenže když byl pan Cobain v práci, máma mu stejně dovolila chodit ven.

„Stejně je škoda, že už nemáme prázdniny," povzdechne si blondýn.

„Ale prosímtě, nemrač se! Dneska přece naši pořádají oslavu. Pojď, půjdeme se podívat dolů," hecuju ho. Vyskočí z křesla a jde za mnou. Frank a Amanda se rozhodli, že pozvou všechny svoje hippies kamarády na poslední párty před zimou. Festivaly už pomalu vymizely a s nimi i spousta květinových dětí. Hrstka „přeživších" se sešla tady u nás. Přestože občas svoje rodiče nesnáším za to, že se o mě moc nezajímají, tyhle chvíle mám ráda. Je tu veselo a živo a všichni mě hladí po vlasech a říkají hezké věci. I když možná je to jen tím, že jsou zkouření.

„Dobrý den, pane a paní Farthovi!" nahlas zahaleká na moje stvořitele se širokým úsměvem Kurt. Vím, že se mu zamlouvají, hlavně proto, že se vůbec nikdy nehádají. Prostě mír a láska, jak pořád prohlašují.

„Tady je to super, viď," šeptám mu a on vehementně přikyvuje. Projdeme obývákem do kuchyně. Jdeme totiž za vůní. Na pultu leží naše nejoblíbenější jídlo – špagety se sójovými kuličkami. Frank a Amanda nejsou jediní hippíci, kteří nejí maso. Nemůžu říct, že mi to vyhovuje, ve škole „rodinné" vegetariánství často poruším, ale sójové kuličky s babiččinou rajčatovou omáčkou prostě miluju. Vrhneme se na to, od školního oběda jsem nejedla, a ten byl nic moc. Pořádně najezení pak bloudíme domem a trochu se začínám nudit, když v tom Kurt dostane výborný nápad. Pohled mu totiž padne na vodní dýmku.

„Ne," začnu vrtět hlavou, „nemyslíš snad, že bychom...?" Šibalsky se usměje a já předstírám mdloby. Nenápadně se vkrademe co nejblíže k dýmce – posadíme se na pohovku a čekáme, až většina lidí půjde na zahradu. Venku se griluje tofu a maso na společnou večeři a právě to všechno vrcholí.

Můj parťák se bleskově chopí hadice a potáhne si z ní. Překvapeně zamrká očima a rychle vyfoukne.

„Na, zkus to taky," pobídne mě. Odevzdaně si to od něj přeberu a pomalu do sebe natáhnu páru. Chvíli se střídáme a je nám fajn.

„Zeeeeee!" protáhle zavolá několik hlasů zvenku. Leknu se a strašlivě se rozkašlu. Kurt mě plácá po zádech, abych přestala, ale nepomáhá to. Nakonec se s tímhle záchvatem kašle došourám do zahrady.

„Princezničko!" osloví mě táta od grilu, ­„doneste nám s kamarádem pár piv, jsou v lednici." Jsem zvyklá při oslavách obsluhovat a tak mě jeho žádost nepřekvapí. Mávnu na blonďáka, kterému Frank jinak než kamarád neřekne – obávám se totiž, že si jeho jméno nepamatuje – a s povzdechem zamířím do kuchyně.

„Pár," mumlám, „kolik myslíš, že je pár?" obrátím se na modroočka.

„No přece dva," zachechtá se. Do každé ruky vezmu jedno pivo a už se chci vrátit zpět, když si všimnu, že jedno je rozpité.

„Co s tímhle? Musím vzít nové, to by asi nechtěli."

„Co by?" pokrčí rameny a toho piva si lokne. Vytřeštím na něj oči.

„Nepřeháněj to!" Asi bych to nepřiznala, ale mám o něj trochu strach. Obrátí oči v sloup.

„To byla jenom kapka prosímtě." Zatvářím se pochybovačně, ale rozhodnu se to dál neřešit.

Na zahradě se usadíme jednoduše na zem, na terase je kupa polštářů, které jsou na sezení ideální. Amanda mi podá talíř s velkým kusem kuřecího masa a tak tam spolu s Kurtem sedíme, jíme z jednoho a mně je moc dobře. Je už opravdu velká tma, ale i tak se domluvíme, že zajdeme ještě na moment k řece. Je mi trochu zima, ale i přesto si lehnu vedle kamaráda do trávy a pozorujeme oblohu, na které se třpytí hvězdy.

„Děkuju, že jsem tam dneska mohl být, bylo to fajn," ozve se po chvíli mlčení.

„Jsem ráda kdykoliv jsme spolu," šťouchnu do něj loktem.

„I já," cítím z jeho hlasu, že se usmívá, „víš, vždycky aspoň zapomenu na to, jak strašně se naši nenáviděj. A za to nenávidím já je."