Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

19. kapitola - Mackenzie

Když se mi Kurt zjevil přede dveřmi a oznámil mi, že zase bydlí u mámy, byla jsem štěstím bez sebe. Oba dva jsme sice trochu vyrostli a změnili se, ale pořád to pro mě je jeden z nejdůležitějších lidí. A to i přesto, že je teď u mě skoro furt.

„Zee, kdy se vlastně mají vrátit tvoji rodiče?" zahaleká a nakoukne do kuchyně.

„Až pozítří, říkali, že ten festival trvá týden," odpovím a otočím na něj hlavu. Z prstů si mezitím odlupuju kousky přilepeného těsta.

„Předpokládám, že na večeři zůstaneš? Dělám sýrový koláč."

Po tváři se mu rozlije široký úsměv. „Uhodlas." V obývacím se pokoji se rozezní telefon. Prosebně hodím po kamarádovi pohledem a pozvednu špinavé ruce.

„Vezmeš to, prosím tě? Já jsem jaksi indisponovaná." Ihned se k němu vydá a přes rameno ještě stačí prohodit:

„Díky, že tu můžu být. Vážně nemám zájem zůstávat doma, když na mě máti pořád ječí." Pustím si vodu, abych to ze sebe smyla, a pak spěchám do pokoje za Kurtem. Zajímalo by mě, kdo volá.

„Jo, hned ti ji předám, žádnej problém," říká zrovna. Přikryje dlaní sluchátko a pobídne mě, abych se ho chopila. Kývnu na něj, aby mi prozradil jméno volajícího.

„Aaron," artikuluje. Plácnu se do čela, úplně jsem na to zapomněla, a rychle si telefon přiložím k uchu.

„Oh, zlato, promiň! Měla jsem ti zavolat, že se dneska po škole nestavím," začnu, ale můj přítel mě zastaví.

„Nech mě hádat. Zapomněla's na mě, protože k tobě přišel Cobain," ozve se. Zní naštvaně, ale má na to plné právo.

„Od té doby, co tam zase bydlí, na mě úplně kašleš. Jsme spolu už půl roku, copak ti na tom vůbec nezáleží?" Před očima se mi promítne to, jak dlouho jsem o něj usilovala, a jak moc šťastná jsem byla. To on mi pomohl překonat osamělost, to on tady pro mě byl, když se mi Umělec neozýval.

„Přece víš, že tě miluju. Nech mě to napravit."

„Vyzvednu tě za čtvrt hodiny, dneska mám poslední volný den, od zítřka zase musím makat."

„Ale... Dnes to nejde, promiň. Já, no, slíbila jsem Kurtovi, že tu s ním budu, on mě teď potřebuje, dokážeš to pochopit?" naléhám na něj.

„Já tě taky potřebuju," zakřičí tak, že sebou cuknu. „Doopravdy si už nejsem jistý, jestli mě vážně miluješ. Měli bychom si dát pauzu."

„Aarone! Prosím- " vyhrknu, ale uslyším jen zvuk, který mi oznamuje, že to položil.

Švihnu se sluchátkem zpět do vidlice a klesnu k zemi. „No, tak to by bylo."

*

Nevím, jak dlouho koukám do prázdna, takže si ani nevšimnu, že se blonďák z místnosti ztratí. Co ale nejde přehlédnout, je hrnek kakaa, který se přede mnou zjeví.

„Vezmi si," podává mi ho a já k němu uslzenýma očima vzhlédnu.

„Děkuju. Pamatuješ, jak jsme ho pořád pili, když jsme byli malí?" usměju se přes slzy, které mi chtě nechtě začaly téct po tvářích. Kamarád se posadí vedle mě a pomalu usrkne nápoj.

„To byly časy, viď. Mysleli jsme, že to vyřeší všechny naše problémy."

„A taky že jo. Jenže... tohle jsem vážně posrala, víš?" Povzdechnu si a šálek obemknu ledovými prsty silněji. Hřeje. Stejně jako Kurtův konejšivý pohled.

„Uvidíš, zase bude líp. Co třeba devětadvacátýho března?" Nechápavě na něj hledím a čekám, co z něj vypadne. „Pojedu s Darrinem na koncert Sammyho Hagara a Quarterflash. Prosím, pojeď s námi. Já vím, že máš školu, ale to se nějak udělá." Položím Umělci hlavu na rameno.

„Nevím, jestli mi to pomůže, ale určitě si to ujít nenechám." Nějaký čas takhle nehybně sedíme, oba ztracení ve svých myšlenkách.

„Asi bych tě měl přestat otravovat a jít domů, co?" Přeruší náhle ticho. Zamračím se nad jeho hloupým nápadem.

„Nechoď, prosím," špitnu, a on se zasměje.

„Mně se stejně nechce, na stopro tam bude matka mít toho svýho zajíčka, ale chtěl jsem ti dát prostor, abys Aaronovi třeba ještě zavolala, nebo tak."

„Chci mu dát čas, tak jak si to přeje," vysvětlím a vyškrábu se na nohy.

„Jdu dodělat ten koláč, budeš mi asistovat?"

„Pokud si myslíš, že ti tam budu platný, proč ne. Ale ještě počkej – na něco jsem si vzpomněl." Prohrábne si kapsy a za moment mi vloží do dlaní lehce pomačkaný papír.

„Karikatura Michaela Jacksona? Tos nakreslil skvěle!"

„Pan Hunter mi v kreslení hodně pomáhá. Akorát na nástěnku se to prý nehodí. Myslel jsem si, že by se ti to mohlo líbit."

„Máš pravdu," šťouchnu do něj jemně loktem, „díky. Jsi fakt kámoš."