Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

17. kapitola - Mackenzie

Pocítím úlevu, jakmile se přede mnou objeví budova střední školy v Montesanu. Už jsem to zkrátka nemohla vydržet – Kurta jsem neviděla bezmála čtyři měsíce a on stále tvrdí, že nemá čas. Nevím, jestli je to pravda, každopádně jsem se ale rozhodla to vzít do vlastních rukou. Ze svého vyučování jsem se ulila, jen abych se konečně sešla se svým kamarádem, který o tom ale neví. Doufám, že on dnes do školy šel, napadne mě, naštěstí vím, kde bydlí, pro jistotu. 

 Z budovy se valí obrovské množství studentů, vypadá to, že poslední zvonění proběhlo právě teď, a tak se zastavím kousek před vchodem a pátrám mezi davy. Pomalu ztrácím naději, když zaslechnu jeho hlas. Kousek ode mě kráčí s nějakým vysokým hnědovlasým klukem. Dělí nás jen pár metrů, ale protože teenegerů spěchající od školy pryč je opravdu hodně, chvíli mi trvá, než se k němu dostanu. Hned si taky vyslechnu, o čem si zrovna povídají.

„Ta obálka, cos nakreslil, byla geniální!" uznale kývne hlavou ten hnědovlásek.

„V tom mám praxi, už před dvěma roky na základce jsem do školních novin kreslil něco podobného," machruje Umělec.

„Měl by ses tím živit, víš, prostě, být malíř," směje se svému nápadu kamarád.

„To bych neřekl, Johnny, můj život bude zasvěcen něčemu jinému," prohlásí tajemně blondýn.

„A čemu?" Povytáhne zvědavě obočí John.

„Věř mi, bude ze mně hudební hvězda. Jenže se zabiju a shořím v plamenech slávy," řekne s lehkostí Kurt a jeho společník se zastaví a zůstane zírat. Přesně v ten moment k nim dorazím a tak do hrobového ticha, co mezi nimi zavládlo, na svého bývalého souseda promluvím.

„Překvapení, Umělče!" Oba mladíci se na mě naráz otočí a v modrých očích zableskne radost.

„Panebože, Zee, co tady děláš?! Tebe jsem neviděl snad věky!"

„A je to snad moje vina?" naoko uraženě se na něj zamračím, ale pak ho přitáhnu do objetí. Při vítání sotva postřehnu, že hnědovlásek zmizí, ale ani za mák mi na tom nezáleží.

„Mám radost, že jsi tu," usměje se na mě blonďák a vezme mě kolem pasu. „Kolik máš času? Můžeme jít k nám, mám novou kytaru, tak nuda nehrozí," rozpovídá se, ale mně v hlavě straší jeho předchozí slova. Zabiju se a shořím v plamenech. Co to mělo znamenat? Na to se ho nezeptám. Zatím.

*

„Jak se má Elisabeth? Na poslední dopis mi vůbec neodpověděla," zeptá se mě kamarád, jakmile dorazíme do jeho pokoje a on za námi zavře. Při procházení domem jsem slyšela pana Cobaina a jeho manželku, ale Kurt říkal, že není nutné se jít s nimi pozdravit, tak jsme zapadli rovnou sem.

„Hele, to ti nepovím," pokrčím rameny a nadechnu se, abych to vysvětlila, ale blondýn mi skočí do řeči.

„Vy jste se pohádaly?"

„Ale prosím tě, myslíš si, že to vůbec umí? Jenže se zničehonic s otcem odstěhovali, ani jsem neměla šanci se rozloučit. Prostě se dlouho neukázala, tak jsem šla k nim a jejich domek byl na prodej," zavrtím smutně hlavou a povzdechnu si. 

 „Takže jsem tam zase sama."

„To mě mrzí, taky jsem si ji oblíbil," pohladí mě po ruce Umělec, ale pak se rozzáří. „Něco ti zahraju, to ti spraví náladu." Vstane z postele, na které vedle sebe sedíme, a natáhne se po kytaře.

„Ještě to moc dobře neumím, tak se mi nesměj," zašklebí se a já se pousměju. Panejo, tak strašně mi chyběl. Začne brnkat neznámou melodii a přitom si pobrukuje nějaká slova. Upřeně ho pozoruju, nikdy jsem si nevšimla, jak je hezký, proletí mi rychle hlavou, ale ta myšlenka hned zmizí, protože se zaposlouchám. Kurt taky vypadá, že momentálně v jiném světě...

 *

„Tak co, jak se ti to líbilo?" odkašle si a nejistě na mě pohlédne.

„Bylo to boží," zaculím se, „jak se to jmenuje?"

„To ještě nevím, to jediné jsem ještě nevymyslel." Položí kytaru na zem. „Ale s touhle kráskou od strýce Chucka jde hraní samo." Odmlčíme se a já se odhodlám se ho zeptat na to, co mě tíží.

„Umělče, já, no slyšela jsem tě, když si mluvil s tím svým kamarádem Johnem." Blondýn se zadívá z okna, očividně přemýšlí, co mi má na to říct. Nakonec jen pohodí rameny a sáhne pod polštář.

„Zapomeň na to. Dáš si?"

„A co?" zvědavě se nakloním nad dřevěnou krabičku. Odklopí víko a vytáhne nějaký sáček. Marihuana. Zamračím se na něj.

„Kdes to vzal? Nemůžu uvěřit, že jsi začal hulit."

„Zníš, jako bys s tím měla nějaký problém," trochu mi odsekne a zabodne do mě mírně vyzývavý pohled.

„To snad nemyslíš vážně. Přece víš, jak to nesnáším. Vždyť naši-" dochází mi slova a tak na něj jen zírám.

„Nechápu, o co ti jde, tvoji rodiče jsou naprosto skvělí," obrátí otráveně oči v sloup.

„Řekla bych, že je na čase, abych odešla," prudce se zvednu, ale naposled se k němu obrátím. „Každopádně, i tak jsem tě moc ráda viděla, dokud si to nezkazil." Než mi stačí odpověď, rychle popadnu své věci a rázně za sebou zabouchnu dveře. Sakra!