Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

11. kapitola - Mackenzie

Poslouchám ticho a jemné křupání sýrových krekrů, na kterých si pochutnává Elisabeth. Je páteční odpoledne a sešly jsme se na piknik. Usadily jsme se na vrcholu Mysli na mě, zaprvé je to krásné místo, ale taky proto, že by Elisin otec nedovolil, aby se nějak moc vzdálila. Postupně si na ty zákazy, které dostává, začínám zvykat. Oproti tomu, co znám z domu je to tak odlišné.

Náhle kousek od nás zapraskají větvičky. Se mnou to ani nehne, zato černovláska se vyděšeně ohlédne. Prohrábnu si vlasy.

„Eli, nemusíš být tak vystrašená. To bylo určitě jen nějaké zvíře. Tady moc lidí nechodí, říkala jsem ti to." Vyhledá mne pohledem.

„Já za to nemůžu," hlesne. Nakloním se k ní a pohladím ji po ruce.

„Vždyť já přece vím." A opravdu, rozumím jí, s tím co si prožila, bych se asi chovala stejně. Elisabethina máma se na den jejích desátých narozenin sebrala a prostě zmizela. Nechci si ani představit, jak bych se cítila, kdybych po škole čekala věčnost, až si mě vyzvedne, a nakonec se dozvěděla, že se to už nikdy nestane. A tak se prý dostala k tátovi. K rodiči, se kterým se viděla jen párkrát, protože se brzy po jejím narození nechal s mámou rozvést. Jaké by to bylo, žít s úplně neznámým člověkem? Sice je prý strašně přísný, ale aspoň je její táta pořád doma, ne jako naši. Ale nedivím se, že jí trvalo tak dlouho, než se mi s tímto vším svěřila.

„Jsem ráda, že jsem se tady přestěhovala," řekne najednou a vytrhne mě tak z přemýšlení. Smutně se na ni usměju. Vzpomněla jsem si, jak mi vyprávěla, že sem za tátou a babičkou několikrát jela, dokud se její rodiče nepohádali tak, že přerušili veškerý kontakt. Moc se jí tady líbilo, bábi podle Elisiných slov byla úžasná, jenže krátce po tom, co ji tatínek chtě nechtě dostal do péče, umřela.

*

„Brzo budeš muset jít," ozvu se s pohledem na hodinky. Sluníčko se pomalu ukládá ke spánku a náhlý chlad mi na pažích zanechá husí kůži.

„Půjdu ještě za babičkou na hřbitov," špitne kamarádka. Nasliním si prst a z obalu od čokoládových sušenek vyberu drobečky.

„Dobře. Mám jít s tebou?"

„No-" Chce mi odpovědět, ale přeruší ji zašustění v křoví a praskání větví. Trochu to tentokrát vyleká i mě, ale nedám to na sobě znát. Pobídnu ji, aby pokračovala, ale ona jen vytřeštěně zírá někam za mě. Bojím se otočit, je to však jen chvilka, protože...

„Zee! Já věděl, že tě najdu!" zaslechnu melodický, důvěrně známý hlas.

„Kurte?" Vyjeknu překvapeně a bleskově se obrátím. Je to on! Na chvíli zapomenu na Elisabeth a běžím ho obejmout. Neviděla jsem ho snad věky.

„Jak si nás objevil?" zeptám se zvědavě. Blondýn pohodí vlasy, nejde si nevšimnout, že je má zase o něco delší.

„Snažil jsem se k tobě dozvonit, ale když jsem nepochodil, vrátil jsem se domů. Kim říkala, že tě viděla jít s piknikovým košíkem někam směrem k Fern Hillu, a tak jsem obešel všechna naše známá místa," osvětlí mi a pak pohlédne na dívku za mnou.

„Ahoj. Ty jsi Elisabeth, že?" pokouší se s ní zapříst rozhovor. Černovláska má pohled zavrtaný k zemi a vlasy spuštěné kolem obličeje nám zabraňují zahlédnout, jak se tváří. Jsem si jistá, že se šíleně stydí. Nelze zapomenout, jak dlouho trvalo mě, se s ní sblížit - a to jsem holka. Ke klukům má ještě větší nedůvěru. Taky ale vím, že pokud je někdo, koho si k sobě pustí, je to právě Kurt. Kamarádce patrně dojde, že by asi měla něco říct. Přikývne proto a tiše prohlásí:

„Jo, to jsem já." Umělec lehce tázavě nakloní hlavu.

„Kurt," představí se, ale z místa se nehne.

„Mackie, tak já půjdu," obrátí se ke mně El. Starostlivě se na ni zahledím.

„Opravdu se k tobě nemám připojit?" Zavrtí hlavou.

„Zůstaň se svým kamarádem." Zvedne se, opráší se od drobků a listí, a krátce se mi zadívá do očí. „Zase někdy ahoj. Mějte se hezky," usměje se jemně a zmizí mezi stromy.

Modrooček hvízdne. „Ty jo, tys nelhala, když jsi tvrdila, že je plachá."

„To si piš. Půjdeme k nám? Je mi už docela zima," zeptám se a zacvakám zuby. Slunce dávno zapadlo, ale když je tu Kurt, tak se nebojím. Začnu balit věci, co se válí na dece, zpět do košíku. Oba se cestou domů ztratíme na nějakou dobu ve svých myšlenkách, než můj parťák otázkou prolomí mlčení.

„Něco jsem sepsal, dám ti to pak přečíst, chceš?" Nečeká na odpověď a pokračuje:

. „Je to boží, bude se ti to líbit, uvidíš." I přesto, že se setmělo, zahlédnu, jak mu oči nadšeně svítí.