Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

9. kapitola - Mackenzie

Sedím na verandě a už po třetí si čtu Kurtův dopis. Nějakou dobu se tady neobjevil, ale občas mi napíše.

„Můj táta se žení. Bere si Jenny. Je to skvělý, mám ji rád! I James s Mindy jsou fajn, ale někdo důležitý mi chybí – Šílenec," přeříkám nahlas. Kurt zní v dopise šťastně a měla bych mu to přát, ale strašně se mi po něm stýská. Jsem sama víc než kdy předtím.

„Zee, beruško, tak my jedeme," vykoukne ze dveří Amanda. Ani nevím, kam přesně jedou, ale ani mě to nezajímá. Jsou poslední dobou pryč tak často, že mi přijde, že v našem velkém domě bydlím jen já. Haló, je mi teprve jedenáct, neměli byste mě tady nechávat samotnou, volám na své rodiče v duchu, ale ve skutečnosti jen přikývnu a usměju se.

„Přijedete brzy?"

„V pondělí," ozve se z nitra domu Frank, „zvládneš to tady, viď? Jsi velká šikovná holka."

„Jasně," zakřičím na něj zpátky suverénně, přestože se tak necítím. Když osamím, začnu přemýšlet, co budu dělat. Nechce se mi zůstávat doma, jenže venku není zrovna nejlepší počasí. Ale co bych mohla chtít, začátkem února. Najednou si všimnu, že na zahradě u sousedů, ano, u Cobainů, dřepí malá postavička a hrabe se klackem v rozbředlém sněhu a blátě. Chvíli trvá, než mi docvakne kdo to je.

„Kim!" zavolám na ni a ona se ohlédne přes rameno, postaví se a vydá se ke mně.

„Ahoj, Zee," zamrká na mě svýma velkýma hnědýma očima a snaží se odfouknout si ofinu z očí, protože jí překáží.

„Copak děláš venku samotná? Neměla bys být vevnitř? Je docela zima," zeptám se udiveně a sleduju její zmrzlý červený nos. Zavrtí hlavou a sklopí pohled k zemi.

„Máma a její Frank se zase hádají," zdráhavě pokračuje, „a tak jsem šla raději ven, ale Monica, Rebecca ani Alex neměly čas."

„Můžeme si hrát spolu, jestli chceš," navrhnu. „ale půjdeme k nám, bude to lepší?" Nadšeně přikývne, jde vidět, že je jí chladno. Když vkročíme do mého pokojíku, Kimberly se rozzáří. Nikdy vlastně u mě nebyla. Obdivuje řadu panenek Barbie, které jsem dostala od mámy a táty, myslím, že hlavně proto, aby si mě usmířili, že tady moc často nejsou. Pokaždé, když se vrátí, tak mi něco přivezou.

Uvařím sobě a Kurtově sestřičce kakao a pak si snad hodinu hrajeme s panenkami a taky pexeso. Báječně se bavíme, je mi naprosto jedno, že je mladší, hlavně že si mám s kým povídat. Naši zábavu přeruší až volání paní Cobainové. Z okna vidíme, že vyšla před dům a teď se shání po dceři. Chytnu hnědovlásku za ruku a vyběhneme její mamince vstříc.

Kim se k ní vrhne a začne brebentit, co všechno jsme dělaly, ale ona to jen odmávne.

„Měla si zůstat tady na zahradě, holčičko, a ne někde trajdat." Jazyk se jí trochu plete. Co paní Cobainové je? Smutně se na svou malou kamarádku zadívám, zamávám na rozloučenou a odejdu k sobě. Přehrávám si kazety a pak se rozhodnu zajít si na hřbitov, tak jako jsem to dělala s Kurtem. Ale rychle, než se setmí.

*

Procházím uličkou mezi hrobečky a v ruce držím svíčku. Do hlavy mi skáčou různé situace, které jsem s blonďatým kamarádem zažila. Jak jsme kradli jablka, jak jsme si celé hodiny hráli u řeky na piráty, každý den spolu chodili do školy a ze školy a vyměňovali si svačiny. Mezitím dorazím na konec řady. Povalený v trávě tam obrůstá mechem hrob, jméno na něm už není čitelné, ale na něm nezáleží. Vždycky je mi z něj smutno, jak tam leží, zapomenutý. Jako když rodiče odjedou pryč a mě nechají odkázanou samu na sebe. Škrtnu sirkou, jednou, druhou, třetí, až pak se mi podaří svíci zapálit. Sednu si vedle do trávy a poslouchám... ticho. Najednou uvidím drobnou postavu, která se plíživým krokem pohybuje od brány k velkým starým hrobům na druhé straně hřbitova. Je poznat, že je to nějaké dítě a tak mě přepadne zvědavost – kde má rodiče? Zamířím potichu k němu a schovám se za jeden vzrostlý javor, který roste uprostřed. Jsem dostatečně blízko, abych si ji, je to holka asi v mém věku, prohlédla. Nikdy jsem ji tady neviděla. Tajnou sledovací misi ale přeruší moje nešikovnost. Natahuju krk, abych si přečetla nápis na hrobu, u kterého ta dívka stojí, a přitom přišlápnu větev a ta hlasitě zapraská. Děvče přede mnou se vyděšeně ohlédne. Ani se nepodivím, že se lekne. Chvíli na sebe jen tak civíme, zelené oči má vykulené a černé vlasy střižené do mikáda rozcuchané, jakoby se pár dnů nečesala. Náhle sebou cukne a rozeběhne se pryč.

„Hej! Počkej!" zkusím na ni ještě zavolat, ale než doběhnu před bránu, slehne se po ní zem. O tuhle záhadu se rozhodně musím podělit s Umělcem!