Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

8. kapitola - Kurt

  Předtím, než jsem odjel to nedělní odpoledne zpět za tátou, jsem Zee viděl už jen chvíli. Jela totiž doprovodit babičku a prý u ní několik dní zůstane, začínají jí totiž podzimní prázdniny. Šťastlivec!

Já sám mám radost, že už se víkend u mámy uchýlil ke konci. To drama se zlomenou rukou mi stačilo na měsíc dopředu, a tak se tu teď snad nějakou dobu neukážu. Ale bude mi smutno po Puffovi a sestřičce. A po mámě ne?

Když vystoupím v Montesanu z autobusu, čeká tam na mě táta. Je to nezvyklé, ale jelikož se o tom, než jsem vyrazil pryč, zmínil, nejsem překvapený.

„Ahoj," přivítá mě s úsměvem na tváři. Zvednu k němu pohled. Rád ho vidím.

„Jak bylo u matky?"

„Ani se neptej," povzdechnu si, ale vím, že pokud se bude bavit s Kim, tak se to před ním neutají.

„A jak se má moje malá holčička?" Kývnu, že docela dobrý a najednou se ozve zakručení žaludku. Mého.

„Umírám hlady, půjdeme k babičce na večeři?"

„Něco lepšího," zasměje se, „najíme se v Red Lobster. S Jenny." Obočí mi vyletí vzhůru. To je sakra snobský podnik. A neuvěřitelně drahý. Na co si to ten táta hraje?

„A nemůžeme jít normálně do Mekáče?" zaškemrám.

„V Mekáči bys byl nejraději furt, viď," vrtí hlavou, „ale nejde to. Navíc, máme rezervaci. A to už za hodinu." Obrátím oči v sloup.

„Šup šup, musíš se doma pořádně vydrhnout a vzít si na sebe něco slušného," popožene mě a vykročí k domovu.

*

Téměř přesně za hodinu stojíme před tou vyhlášenou restaurací, otec má na sobě dokonce oblek, mě ale nedonutil si ho obléct, i když se o to pokoušel. Neúspěšně, přesto jsem ale slušně ustrojený, v čisté tmavě modré kostkované košili a v džínsech. Dokonce jsem si musel učesat vlasy. Jak tam tak čekáme, jde z táty cítit stoupající nervozita a zneklidňuje to i mě. Jaká asi bude? Je hodná? Má děti? Jak vypadá? Je hezčí než moje máma? Všechny moje myšlenky přestanou, jakmile uvidím jednu ženu, jak k nám míří. Už zdálky se na mého hnědovlasého rodiče usmívá a tak vím, že je to ona. Má krátké tmavé vlnité vlasy a pěkný úsměv.

„Jen!" zvolá tatínek a sevře ji lehce v náručí. Odhrnu si vlasy z čela a srazím paty k sobě. Moc chci, abych se jí líbil. Obrátí se na mě.

„Já jsem Kurt, ehm, madam."

„Říkej mi Jenny," pohladí mě po vlasech a já mám naději, že všechno bude fajn.

*

Uběhly dva týdny a dnešní den má být prý výjimečný. Táta je doopravdy zamilovaný, a tak mě chce seznámit s dětmi Jen - Mindy a Jamesem.

„Jsi hotový?" volá z kuchyně táta, a balí přitom poslední věci do velikého piknikového koše.

„Jezero Sylvia je skoro hodinu cesty daleko, nemůžeme meškat," pokračuje ještě.

„No jo, už jdu," odpovím mu a vypnu rádio, které mám zapnuté, co nejčastěji to jde. Miluju hudbu! Strašně moc bych chtěl na něco hrát, ale táta říká, že hudební nástroje jsou drahé. Stejně tomu vůbec nerozumí.

„A čím vlastně jedeme?" zeptám se, když vyjdeme ven. Přehodí si koš z ruky do ruky.

„Dodávka na to vhodná není, takže jedeme s Jenny. Má takové pěkné menší autíčko, ale vejdeme se všichni, neboj," nervózně se zasměje. Aspoň v tom nejsem sám. Za moment u nás zastaví tmavě červený ford. Za volantem sedí tátova přítelkyně. Zamávám na ni a ona vystoupí.

„Done! Kurte!" osloví nás nadšeně a obejme. „Můžeme vyrazit?" Když přikývneme, ukáže ke dveřím auta.

„Kurte, zlato, sedni si, prosím, dozadu." Polknu a odhodlaně otevřu.

„Ahoj," pozdravím svoje nové spolucestující. James, který má stejné modré oči jako jeho máma, se na mě zazubí a odhalí tak díry po zubech. Je mladší o pět let a tak mi hned na mysl přijde Kim, jak se asi má? Mindy, asi stejně stará jako já, pohodí světle hnědými vlnitými vlasy a zpěvavě řekne:

„Já jsem Mindy a tohle je James. Ty jsi Kurt, že?" Úlevně vydechnu, vypadají mile. Vím, že se později na sebe budu zlobit, že jsem kvůli tomu tak vyšiloval.

„Jo. Těšíte se na výlet?" Dívka pokrčí rameny.

„Docela jo, ale víš, na co se těším nejvíc?" Zamyšleně nakrabatím čelo a pak zavrtím hlavou.

„Na to jídlo, co tvůj táta připravil. Mám hlad jako vlk," zasměje se.

„Tak s tím souhlasím," přidám se k jejímu smíchu, „přijde mi jako bych týden nejedl!"