Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

18. kapitola - Kurt

Už pěknou chvíli hypnotizuju telefon, a přemýšlím, zda to mám opravdu udělat. Už jsem s ní nemluvil skoro rok. Po naší hádce s Mackenzie jsem se cítil hrozně, a i když se později snažila se mnou komunikovat, docela jsem to bojkotoval. Ale dneska má narozeniny. Mám, nemám? Jak se asi má? 

Hodně se za tu dobu změnilo, a hlavně to mě přesvědčí, abych jí zavolal. Vyzvánění se ozve jen krátce, protože osoba na druhém konci se rychle chopí sluchátka.

„Mackenzie Farthová, prosím?" uslyším její hlas, zní dospěleji, než jsem čekal. Odkašlu si.

„Ehm, Zee? Tady Kurt. Šťastné narozeniny!" Zaslechnu jen zalapaní po dechu a pak nastane klid. Už už si myslím, že to položila, když promluví.

„No to je dost, že taky zavoláš." Je v tom zřejmá výčitka a její bolestný tón mě zasáhne, ale nechci to na sobě dát znát.

„Promiň, bylo toho moc, ani nevíš, co všechno se stalo. Ale o tom až později. Dostala si můj film?"

„Jo, i když bych ocenila, kdybys přijel a podívali jsme se na to spolu a ne abys to jen posílal po sestře," odvětí a já si přeju spatřit jak se tváří.

„Každopádně musím ocenit tvoje herecké schopnosti. Jenže... 'trochu mě to děsí," přizná.

„Nechápu," skoro pokrčím rameny, ale pak si uvědomím, že mě nemůže vidět.

„Vždyť se to jmenuje Kurt páchá krvavou sebevraždu! Kde se to v tobě vzalo?" Zní zoufale a já se tomu musím zasmát.

„Šílenče, neber to tak vážně. Přece jsem říkal, že mám v rodině sebevražedné geny, tak jsem si to chtěl vyzkoušet." Na druhé straně je uražené ticho a tak pokračuju.

„Smrt je fascinující. Zmínil jsem se ti o tom, že nám před školou oběsil jeden týpek? Visel tam jako-"

„Přestaň, prosímtě! Radši mi řekni, odkud vlastně voláš? Kim mi říkala, že ses odstěhoval od táty," vyzvídá.

„To je pravda, po narozkách jsem se sbalil a odešel k babi a dědovi," přisvědčím. „Ale pak už to nešlo tak dobře jako zezačátku a tak jsem v létě bydlel u strejdy Jima, však víš, koho myslím."

„Že je to ten, co má tu boží sbírku desek Beatles?"

„Přesně on," odpovím, „ale jakmile se narodila sestřenka, už tam nebylo místo."

„Takže?" Čeká, co ze mě vypadne. Zatěkám pohledem ke dveřím, ve kterých se mihne můj strýc. Jakmile si všimne, že ještě mluvím, zaklepe si prsty na zápěstí na znamení, že už je čas, a pozdvihne kytaru, kterou drží v ruce.

„Strýček Chuck. A věř mi, je to tady prostě skvělý."

*

Rozhovor nakonec nedopadl tak špatně, jak jsem se původně obával, musel jsem ale Zee slíbit, že se brzy ozvu. Nevím, jak dlouho mě u sebe strýc nechá a tak jsem kamarádce, z pochopitelných důvodu, řekl, že jí příště zase zavolám já.

Zvednu se a ještě předtím, než zamířím do obýváku, tak mě napadne, že bych se zítra měl zas ukázat ve škole. Delší dobu jsem tam nebyl. V Montesanu to ještě ušlo, ale na Weatherwax High je to čirá katastrofa. Pokaždé když tam jsem, tak se cítím jako ve vězení. Ani sport to nezachránil a ani mě už nebaví hledat si nové kamarády. Jedna kamarádka mi k radosti stačí – jmenuje se Mary Jane a naprosto mě zbožňuje. S podobnými myšlenkami a neuvěřitelnou chutí „dát si" se připojím k Chuckovi.

„No konečně, za chvíli přijde Warren," oznámí mi a dál ladí kytaru, „a domluvil jsem ti, aby tě zaučil." Na tváři se mi po několika měsících rozlije opravdový úsměv. Warren Manson je fakt vynikající kytarista a pokaždé, když tady zkouší – se strýčkem mají kapelu – tak můj obdiv roste. Ozve se zvonek.

„Já tam dojdu. Dones prosím z lednice Jacka, myslím, že je tam poslední, ať nám to dobře hraje," ušklíbne se na mě. Tentokrát nad udělením rozkazu neprotestuju, nemůžu se dočkat, až se něco nového naučím. Zajdu do proto kuchyně, zatímco se strejda vydá ke dveřím.

Než flašku odnesu zpět, trochu si z ní loknu a jakmile se mi v těle rozlije příjemné teplo, snažím se si vzpomenout, kdy naposled mi bylo tak dobře. Asi to bylo ještě před tím, než jsem se s otcem pohádal kvůli té sousedovic kočce. Netuším, co mě to popadlo, že jsem ji pověsil do komína, aby chcípla, ale nemohl jsem si pomoct. To jsem asi ještě doufal, že by se to všechno mohlo změnit. Jenže pak jsem slyšel Jenny, jak tvrdí, že se o mě bojí, ať mě táta vezme ke cvokaři... Došlo mi, že už tam víc zůstat nemůžu.

„Tak kde vězíš, Kurte? Nebudeme tady na suchu věčně," zahaleká Warren a já sebou polekaně cuknu. Tyhle vzpomínky si musím dostat z hlavy.