Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

23. kapitola - Mackenzie

Sama v Seattle. Nikdy bych nevěřila, že se to tak brzy stane. Jenže... babička mě opustila. Jediný člověk z rodiny, který se o mě opravdu staral. Za tři měsíce mi už bude osmnáct a budu moct v tomhle bytě po ní bydlet oficiálně. V Aberdeenu to na mě všechno padalo. Rozchod s Aaronem, potom ten náhlý Kurtův odchod a nakonec pohřeb. Nedalo se to vydržet.

Ležím na starém šedém gauči v obýváku a zírám na, stále na některých místech bílý, strop, který by ale asi stejně potřeboval vymalovat. Snažím se na tu nešťastnou dobu nemyslet. Babi mi to nevrátí, s Aaronem jsem se od té hádky neviděla, ale je něco, co udělat můžu. Nadšená momentálním nápadem prudce vstanu, až se mi před očima udělají mžitky, které ale ignoruju. Rychlým krokem přejdu místnost, abych se dostala k telefonu. Vlastně nevím, proč spěchám, je dost malá šance, že kamaráda zastihnu. Ani si nejsem jistá, jestli tam stále žije.

Ještěže než si to zase stačím rozmyslet, vytočím číslo do domu v Montesanu. Vyzváněcí tón se ozve jednou, dvakrát a potom-

„Cobain, ano?" Hlas zní mladě, ale raději se opatrně zeptám.

„Kurte? Jsi to ty?"

„Kdo volá?" Úplně vidím, jak se u toho Umělec mračí a tak vyhrknu své jméno.

„Zee! Páni, jak se máš? Nemluvili jsme spolu snad celé věky. To je náhoda, že voláš zrovna sem."

„Asi před měsícem jsem potkala tvou sestru, říkala, že si nejspíš zase u táty, tak jsem to zkusila," prozradím mu.

„No, a proč vlastně voláš?" nadhodí a já pokrčím rameny, i když vím, že mě nemůže vidět.

„Já, hm, prostě, chyběl si mi," odpovím mu po chvíli. Není mi to příjemné, ale nechci mu lhát.

„Radši mi pověz, cos dělal poslední měsíce. Vůbec ses neozval," zamluvím to.

„Jedině, když mi to potom řekneš taky," zasměje se, ale pak se rozpovídá.

„U otce bydlím jenom měsíc, ale není to dobrý. Myslím, že brzy budu muset pryč."

„Kam? Kdes vlastně bydlel předtím? Naposled jsme se přece viděli v dubnu, jak si zrovna odjížděl s Buzzem," vyzvídám.

„Moc otázek," brzdí mě, ale na něco přece jen odpoví. „Znáš nemocnici Grays Harbor? Já vím, že jo. Přespával jsem tam. Nešlo to jinak."

„Nešlo?" opakuju skepticky jeho slova a hlavou mi běží jen jediná myšlenka. Proč sakra nešel za mnou?

*

Vítr mi cuchá vlasy a já mhouřím oči proti slunci. Za chvíli budou dvě, ale nikde ho zatím nevidím. Při docela dlouhém rozhovoru, jsem se mu svěřila, že můj domov je teď v Seattle a tak jsme se v závěru rozhodli, že se sejdeme. Skoro jako za starých časů, u hřbitova. Upřímně se mi zrovna tam, vzhledem k okolnostem nechtělo, i proto, že zrovna tady má babi hrob. Ale tenhle krchov je mnohem rozlehlejší než ten náš „známý" aberdeenský, a tak kolem ani nemusíme jít.

Čekám dalších patnáct minut, jenže ulice je stále liduprázdná. Ani vidu po blondýnovi s očima jako pomněnky, ani slechu. Celý čas si hýčkám naději, že se ještě objeví, ale pak to vzdám. Přemítám, co ho mohlo zdržet? Mé zklamání mírní jen fakt, že jsem se tomu místu nakonec vyhnula. Pomalu se rozejdu po chodníku, uvažujíc, kam teď zamířím. Minu u vstupu do parku sochu vojáka a vzpomenu si, co mi ještě sdělil Kurt. Jeho táta ho prý chtěl poslat do armády, protože do školy nechodí a práci nemůže sehnat. Nad tou myšlenkou musím vrtět hlavou, nedokáže si to dost dobře představit. Jsem pohlcená do sebe, takže si až pozdě všimnu chodce, který se zastaví těsně přede mnou. Přijde tedy to, co zákonitě prostě musí, a já do něj narazím.

„Omlouvám se," řeknu jen tak na půl úst, nemám momentálně náladu, a chci pokračovat dál.

„Mackie?" zazní místo 'nic se neděje' a já ztuhnu. To si snad ze mě děláš legraci!

„Probůh, Aarone, co tady děláš?"

„Mohl bych se zeptat na to samé," mrkne můj ex a já cítím, jak se moje obrana kolem srdce rozpadá na prach.

„Na tom vlastně tolik nezáleží," pokusím se o úsměv, „vypadáš dobře."

„Cítím se dobře," odvětí a já sklopím oči k zemi. No jistě, beze mě to je lepší. On však překoná vzdálenost mezi námi a prsty mi jemně zvedne bradu.

„Ale někdo mi ke štěstí pořád schází," dodá a políbí mě. Je to jakoby se náš vztah a následný rozchod nikdy nestal a my začali nanovo. 

Nějakou dobu se jen tak líbáme, a když se konečně od sebe odtrhneme, abychom se nadechli, přes Aaronovo rameno zahlédnu jakousi osobu. Než však začnu mít obavy, poznám, kdo to je. Umělec strnule stojí na rohu ulice a dívá se naším směrem. Přišel, ale pozdě.