Kouzlo naší minulosti (FF Kurt Cobain)

25. kapitola - Mackenzie

Cesta netrvala dlouho, za což jsem byla vděčná. Rodiče mě pozvali na víkend k nim, protože byli momentálně v Aberdeenu. Je zvláštní tady jet, a vědět, že jdu jen na návštěvu a pak se vrátím domů. Sama. No, tak úplně sama tam nebudu. Vypadá to, že Aaron dospěl k rozhodnutí se ke mně nastěhovat, akorát mi to ještě nesdělil napřímo.

Chystám se zrovna zaklepat, když uslyším bouchnutí dveří u sousedů. Zvědavě se podívám, kdo to je.

„Kim!" zavolám na ni radostně. Kurtova sestra zamyšleně vzhlédne a pak se jí tvář rozzáří úsměvem.

„Jé, ahoj," pozdraví mě a přijde ke mně blíž.

„Ráda tě vidím," povím jí a pevně se obejmeme.

„Odkud jedeš? Dlouho jsem tě tady nepotkala," vyzvídá hnědovláska.

„Já už tady nebydlím, jedu jen za Amandou a Frankem," pokrčím rameny, a odhodlám se zeptat na to, co mě nejvíc zajímá.

„A jak se má Kurt? Nějakou dobu se mi neozval, tak ani nevím kde je mu konec."

„Ten pacholek nevolá moc často," zasměje se Kimberley, „ale sehnal si podnájem, teď nedávno začal bydlet s Jessem Reedem. Nechápu, kdo při smyslech může bráchovi svěřit byt, hlavně když v tom minulém vykopl okno, protože si zapomněl klíče, ale překvapivě zněl spokojeně. Jestli chceš, můžu ti dát jejich adresu."

„Ráda," kývnu na to bez váhání, i když v duchu se sama sebe ptám, k čemu mi bude. Sotva k němu jen tak zajdu na kus řeči.

„Večer ti ji přinesu, v kolik odjíždíš?" optá se mě.

„V sedm. Počkám před domem," slíbím a konečně vstoupím do mého bývalého domova.

*

Většinu času, co jsem s rodiči strávila, mi hlavou běžela jen jedna věc. Neměla bych se k Umělci přece jen zastavit?

„Zee, děje se něco?" přeruší moje myšlenky máma. Dle toho jak na mě oba rodičové zírají, jsem očividně tátovi zase neodpověděla na otázku.

„Promiň, na co ses ptal?" omluvím se mu a obrátím se na matku.

„Nic zásadního."

„Doufám, že víš, že tu pro tebe vždy jsme," ujišťují mě společně. No, vždycky je silné slovo, napadne mě, když si vzpomenu na všechny ty osamělé noci. Nahlas to ale neřeknu.

„Mám pro vás novinku," odvedu záměrně jejich pozornost, „bude se mnou bydlet Aaron."

„To je paráda," zajásají, a s upřímnou radostí mi pogratulují.

„Myslím, že tě co nevidět požádá o ruku," sdělí mi šeptem Amanda, když se ke mně spiklenecky nakloní.

„Dáš si s námi, viď," ukazuje Frank zapáleného jointa, „na oslavu." Nejistě si ho od něj vezmu, pro jednou se snad nic nestane. Můj přítel ale drogy nesnáší snad ještě víc než já. I proto jsem se do něj zamilovala.

Rázně utnu ten protestující hlas v mé hlavě a pořádně si potáhnu.

*

„Tak tady to je," podává mi Kim lísteček popsaný úhledným písmem. Schovám papírek v dlani.

„Děkuji," pokynu jí a stisknu v náručí.

„Chtěla jsem..." začnu ještě, ale pak nad tím mávnu rukou. „To nic. Musím už jít, měj se hezky."

„Zavoláme si?" zakřičí za mnou ještě ona a já zvednu palec na znamení souhlasu.

To, co jsem jí ve skutečnosti toužila říct, bylo, zda by blonďákovi nepředala dopis. Napsala jsem ho pár týdnů zpět. I přestože jsem v obnoveném vztahu šťastná víc než kdy dřív, nemůžu na Kurta jen tak zapomenout. Spoustu let jsme byli nerozluční a stále pro mě mnoho znamená.

Jakmile si uvědomím, jak moc mi chybí, rozhodnu se jinak - teď do bytu v Seattle nepojedu. Musím se s ním znovu setkat, ať to stojí, co to stojí.

Když vystoupím z autobusu, obrátím své kroky do centra města a pečlivě si přečtu kamarádovu adresu. North Michigan Street 404. Asi to bude potřebovat chvíli hledání, ale věřím, že to najdu.

Už docela uchozená stanu před nižším domem s oprýskanou šedivou omítkou. Není těžké zjistit, za jakým oknem se nachází Umělcův byt. Visí z něj totiž, na oprátce oběšená, nafukovací loutka pomatlaná holícím gelem. Šílenost tohoto typu může napadnout jenom jej.

Prst mám skoro na zvonku, nestačím ho ale stisknout. Ze vchodových dveří vyletí Jesse Reed. Vypadá naštvaně, a málem do mě vrazí, taktak stačím uskočit. Sice se známe jen letmo, ale i přesto jsem překvapená, že mě nepozná. Náhle zaslechnu Kurta. Jeho hlas se nese odněkud shora. Vzhlédnu.

„Zapomněl sis tady tohle!" zavolá na svého spolubydlícího a tomu za moment na hlavu spadne nějaká kniha. Listy z ní se rozletí do všech stran.

„To ses nemusel obtěžovat!" zavrčí nazpět on a rychle zamíří pryč.

Zacloním si rukou oči, abych blondýna mohla aspoň zahlédnout, ale okno se už zabouchlo.

Skloním se pro stránku, která se mi povaluje u nohou. Je to fotka z ročenky. Z nějakého důvodu je červeně přeškrtaná. Zmačkám ji do kuličky a povzdychnu si. Teď za ním rozhodně nemůžu jít.