*Láska Učitelská* ✔

30) Uteč princezno

Severus se zhroutil na bok. Betonová zem ho studila na tváři, ale on neměl tu sílu zvednout se.

Černá postava zmizela, syta šťastnými vzpomínkami na ni.

Severus už si nepamatoval na Liliny krásné, rudé vlasy, na její zvonivý smích, jemné ruce, ani na společné chvíle. Nepamatoval si svůj první den v Bradavické škole, ani dny kdy sloužil Voldemortovi a cítil se jedinečný a dokonce ani Brumbálovu vstřícnost.

Pamatoval si jen bolest, mrtvé zelené oči, jízlivý úšklebek Jamese Pottera, nenávis která mu kolovala žilami v den kdy o ni přišel.

Jeho chladná maska se bortila, emoce převzali vládu nad jeho tělem a pohltil jeho smysly a zdravý rozum.

Z jeho tenkých rtů se vydral výkřik plný bolesti a ztráty.

Ztratil ji, teď stratí i sám sebe.

***

Mříže zavrzaly. Severus se trhnutím probudil ze spánku beze snů.

Žalářník hodil na zem kus chleba a trochu vody.

,,Papej ty špíno," zasyčel a kopl zhrouceného profesora do boku.
Pak si odplivl a odešel.

Severus se přetočil na záda. Všechny jeho svaly prosili o měkkou postel, kvalitní spánek a blahodárné teplo. Nemůže jim ho dopřát.

Jídla se ani nedotkl, při posledním pokusu dostat do sebe nějakou potravu, se jeho žaludek vzepřel a on vyvrhl celý oběd do rohu cely.

Zavřel oči, snažil se myslet na něco jiného než vstek a zoufalství, ovládající jeho tělo. Nic nenašel. V Severusovi už nezůstal ani kousek štestí.

Zelená probleskla jeho myslí jako šíp. Byla tam, schovaná uvnitř, postrádající smysl, zmučená dlouholetým zármutkem, ale byla pořád tady.

Zelené ostíny se mísili a vytvářeli zcela jinou barvu. Modrá jako obloha, modrá jako paví pírka, nejmodřejší z modrých barev.

Nemohl tu vzpomínku uchopit. Modrá barva postrádala svůj smysl, nešla zařadit, nebyla pravidelná ani jednolitá, byla jedinečná.

Nebesky modrá se prolévala před Severusovýma očima, měnila se v tvary a zase se slévala.

Snape si uvědomil že má oči otevřené dokořán a modř na kterou zírá je opravdová. Nejmodřejší z modrých přišla. Černá tečka v nekonečném kruhu se rozšířila.

Byly to oči.

***

,,Severusi proboha! Mluv semnou!" šeptala jsem na postavu zhroucenou na studené podlaze.

,,Nemůžu tě odnést sama a Sirius mi odmítá pomoct, prosím mluv semnou!"

Snape zíral do mých očí jako by se topil.

A já měla úplně ten samý pocit.

Utopíme se spolu.

Chytla jsem ho za ruku, snažící se probrat ho k příčetnosti.

,,Severusi, prosím, musíme jít, jestli nás chytnou, je konec!" zatřála jsem s ním ale Snape jen zvrátil hlavu dozadu.

Sirius vběhl do cely.

,,Proboha! Utéct z Azkabanu je jedna věc, ale vloupat se do něho?!" zasyčkel.

,,Vezmi ho!" přikázala jsem Siriusovi, který se tvářil dost znechuceně.

,,Siriusi hned!"

,,Promiň že mi je proti srsti zachraňovat Srabuse," vřískl Sirius, ale poslušně Severuse zvedl ze země.

,,Proboha! Srabusi co jsi snědl? Šutr?" zahýkal Black.

Klofan čekal na pobřeží. Mozkomorové nebyli v nedohlednu.

Severus něco nesrozumitelně zamumlal když jsme ho usadili mezi sebe.

,,Tak teď se proletíš Srabusi," zasmál se Sirius.

Severus nepromluvil, jen poblil Blackovi záda.

***

,,Za tohle nás zavřou," mručel Sirius když jsme společně vlekli Snapea do hradu.

Tajné chodby se klikatily všude pod Bradavicemi a Black se zdřejmě vyznal.

Snapeovo bezvládné tělo se zhroutilo na postel bez známek života.

,,Máš to u mě," oznámila jsem Blackovi.

,,Právě jsi zachránil princeznu z věže, ještě jí dej pusu aby se probrala," dobírala jsem si ho.

,,To už je na tobě," odfrkl si Sirius a zmizel z pokoje.

,,Ne děkuji," otřásla jsem se.

Umělé dýchání mi nikdy nešlo.

***

*Aivi*